Erwin Rommel - PĚCHOTA ÚTOČÍ
..Již během útoku jsme si v sedle mezi oběma nejvyššími vrcholy Mrzliho vrhu všimli stanového tábora se stovkami italských vojáků. Nerozhodně a nečinně přihlíželi a zřejmě nevěděli, co si mají počít. Z jižního směru — tedy z vlastního týlu — Němce očividně nečekali. Dělilo nás od nich 1500 metrů. Matajurská silnice se vinula částečně zalesněným jižním úbočím Mrzliho vrhu. Vedla těsně pod nepřátelským táborem dále na západ k Matajuru.
V sedle se zdržovaly zřejmě dva až tři italské prapory. Vojáci nedávali najevo pražádnou chuť do boje, tudíž jsme se k nim za neustálého mávání šátky přiblížili. Došli jsme až na 1000 metrů a stále se nic nedělo. Proč nebojují? Jejich přesile bychom zdaleka nemohli čelit a klidně by nás smetli i z Mt. Cragonzy. Nebo by se pod ochranou několika kulometů pohodlně stáhli k Matajuru. Nic takového se však nestalo. Italové stáli jako zkamenělí a nehýbali se z místa. Neodpovídali ale ani na naše mávání.
Přicházeli jsme stále blíž. 600 metrů před Italy nás pohltil hustý, vysoký les a skryl nás před nepřátelskými zraky. Silnice zatáčela ostře na východ. Co asi dělají Italové nad námi? Rozhoupali se už k boji? Pokud by se na nás vrhli, začal by v lese boj zblízka. Italové byli odpočinutí, měli nehoráznou přesilu a navíc mohli útočit po svahu dolů. Za těchto okolností jsem chtěl co nejrychleji doklusat k okraji lesa pod stanovým táborem. Ale moji střelci s těžkými kulomety na zádech byli tak vyčerpaní, že jsem je nemohl hnát přímo hustým křovím, jak bych jindy chtěl.
Nechal jsem je tedy pochodovat po silnici a nejkratším směrem lesem jsem postupoval pouze s poručíkem Streicherem, lékařem dr. Lenzem a několika málo vojáky. Rozvinuli jsme se do rojnice a udržovali stometrové rozestupy. Streicher překvapil a zajal obsluhu italského kulometu. Bez problémů jsme dospěli až na kraj lesa. Od italských jednotek nad matajurskou silnicí nás dělilo tři sta metrů. Italové se probrali, křičeli a gestikulovali. Všichni měli zbraně v rukou. Vpředu stála větší skupina důstojníků. Náš oddíl pochodující po silnici měl před sebou ještě pořádný kus cesty. V tu chvíli mohl být v ostré zatáčce šest set metrů východně.
Měl jsem pocit, že musím jednat rychle, než se protivník vzpamatuje. Vykročil jsem z lesa a voláním a máváním šátkem vyzýval Italy ke složení zbraní. Většina jen zírala a nehýbala se z místa. Byl jsem již padesát a za chvíli sto metrů od lesa. Zpátky bych v nepřátelské palbě nestihl doběhnout. Šel jsem dál, nesměl jsem se zastavit, jinak by bylo vše prohrané.
150 metrů od nepřátel! Masa vojáků se dala do pohybu. Muži pádili dolů a strhli s sebou i vzpouzející se důstojníky. Většina Italů zahodila zbraně a pospíchala ke mně. Během okamžiku jsem byl obklíčen. Italové mě vysadili na ramena a z tisícovky hrdel volali: „Evviva Germania!" Jeden z italských důstojníků se zdráhal vzdát. Vlastní vojáci ho zastřelili. Pro Italy na Mrzlim vrhu válka skončila. Jásali radostí.
V tu chvíli vypochodoval po silnici zprava první sled mého oddílu. Střelci kráčeli klidným, ale rázným krokem, jak byli naučení. Nevadilo jim slunce ani těžký náklad. Pomocí několika německy mluvících Italů jsem nechal zajatce nastoupit pod matajurskou silnici, čelem na východ. Bylo jich 1500 a patřili k 1. pluku brigády Salerno. Svůj oddíl jsem ani nenechal zastavit, jen jsem z kolony zavolal poddůstojníka a tři muže. Dva střelce jsem pověřil odvedením zajatců přes Mt. Cragonzu do Liveku. Poddůstojníku Góppingerovi jsem přenechal odzbrojení a transport 43 italských důstojníků, které jsem oddělil od mužstva. Jakmile totiž spatřili, jak slabý náš oddíl je, dostali chuť bojovat a pokoušeli se znovu ovládnout své muže. Ale bylo už pozdě…