Fráňa Šrámek - ŽASNOUCÍ VOJÁK

RUM

        Na vojně se ocitneš ve všelijaké společnosti, neboť si nemůžeš vybírat; naházejí ti to na hromadu, mundúr i kamarády, a ber, nic jiného ti nezbývá. Mundúr si konečně můžeš dáti přesít, ale pro své kamarády, na jejich míru, abys se jaksi přesil sám, a to už raději hrubou nití. Boty jsou spíše větší než menší, se srdci tvých kamarádů je to snad právě lak, ale není to vždycky vidět. A pak si tedy půjčujete navzájem vši na výhodné splátky, zármutek přelézá od jednoho ke druhému, jak chtivá holka, která se nechává oddaně zavšivovat všemi, a padne-li někdy nedělní slovo, tahle perla je hozena vždycky několika prasatům, která ji nežerou, poněvadž nedělní slovo je nedělní slovo, ale tady je to tříska za nehtem a za srdcem, a po nedělním slovu, když dozní, má jen zármutek větší roupy. Nic ve zlé, braši, ale neděle jsme tu tuze nesvětívali, to, co k nim patřilo, také ne, a my víme proč.

A nyní se tedy počínám usmívati vzpomínkou na jednoho válečného druha, a nejsi to ty, Pankráci, vesnický policajte, kdesi od Kladna, jenž jsi krásně vtěloval pravdu, že pytláka učinili hajným, není to také žádný jiný z našich druhů, kteří vtělovali opět jiné pravdy, neboť tento druh vtěloval vlastně jen jakousi nepravdu, jakousi velmi příjemnou lež, která dělala dobře., a i když mi to uškodí, přiznám se k němu věrně, nezapru nyní jeho jména; ale museli byste slyšet, jak toto jméno vyslovím, nenabídnu vám ho v něžném důlku jazyka, ústy medovými, utvořím tento zvuk hrdlem, zuby a tvrdým patrem, jak jméno řádného chlapa, který, přijde-li, pak to taky jistě řinčí. Tedy: rum, pánové; ach, škoda, že jste mne neslyšeli, i teď mi ještě příjemně brní patro a v hrdle rachotí pedál!

Bývalo zle. Budili již po půlnoci, a tu procitáš se stonem, tma tě otrkává jak černý kozel a dostáváš od ní rány mezi oči, když vylezeš z boudy. Luská ve tmě deštěm, jako by tisíce ježků požíralo šváby, bolestné zívání páčí čelisti, třesavka přehazuje kosti jako štěrk v pytli. Bůh byl veliký, svět byl veliký a tam někde daleko ve světě velikém psi spali v boudách, volci klímali u jeslí v teplých chlévech, strážník se ukryl před deštěm pod štítem domu, vnořiv ruce do rukávů, a byl-li tam kdesi člověk osudu velmi nepřívětivého, člověk, jenž spáchal čin velmi temný, na příklad, zabil této noci svého otce, snad prchal nyní v dešti pobočními ulicemi neb polními cestami se k tomu mohli přiblížit! s plechovkou v ruce, viděli jsme, že se na nás přece ještě myslí, a dostali jsme každý svůj díl. Nemuseli jsme už jen zívat a mohli jsme nyní také něco říci a náš hlas podobal se zcela hlasu lidí kterým, se přihodilo něco příjemného, byli jsme nyní opravdu lidmi, kteří vstali a dovedou pochválit počínající den veselým hlasem. „Dnes to máme, hoši, s rumem, ten kluk umouněná, kuchařská, spletl si dneska sběračky."

Smějící se oči, smějící se brady noří se opojeně v páru plechovek a slyšíš zvuk, jako když prohrabují, topí pod kotlem a písty počínají pracovat; vchází do nás cosi o pevné ruce a rázném pohybu; rum pracuje v nás jako zedník, jenž podezdívá narychlo sesouvající se místa; to dobré vychází od žaludku a také srdce si běží pro kousek; a když se hrneme opět na dešť, máme čelist na čelisti, a myslíme, že to vydržíme. Volají Pankráce, neboť, tebe, brachu, jest třeba vždycky hledati a páčiti heverem; a tu odkudsi ze tmy je slyšeti jeho hlas: „Taky by se vám, chlapi, huba nezkřivila, kdybyste řekli, pane Pankrác," — neboť u Pankráců také právě podezdívali; pak když už se hýbáme, klopýtajíce a šátrajíce bodcem hole mezi kameny, ocitne se po mém boku a vzdychne: „Kdyby teď tak svýho ubohýho tátu viděly ty moje dvě křivochcalky," čímž myslí svou ženu a dceru, a volí raději silnější slovo, snad i to chytil od zedníka.

Ale také se někdy stalo, že se jednalo v pravý čas a na pravém místě, že se nastavila polní lahvice tam, kde teklo, a taková polní plná lahvice, to už nebyla jen lecjaká přeletná známost a práce narychlo, v stoje, abych tak řekl, to už byl druh, který pobyl déle, dal o sobě vědět a dovedl si vynutiti pozornost, chlap drsný a hrozný, hrozný prášil, a kdybych jej měl vymalovati, vymaloval bych jej s veselýma, tuláckýma očima se zanedbaným strniskem na bradě, a také by se musilo podle obrázku poznat, že ten chlap z ničeho nic najednou počne mluvit ve versích.

Tak jsme jednou, já a náš četař, nastavili včas své polní lahvice nahoře v kuchyni posiční setniny a když jsme scházeli po serpentinách dolů, shledali jsme svět krásným a zralým míru, a také jsme toho dne mír s Italií uzavřeli. Bylo to po zlé noci, stoupali jsme ještě v její bouři nahoru, ale teď bylo ticho, ani rána nepadla, jako by se v prostoru všechno pláclo přes hubu, ulehlo na břicho, a bradu v rukách, dívalo se za babím létem. Občas jsme vždycky učinili zastávku, někde, kde byly dobré dva kameny proti sobě, dvě křesla pro pány hosty a každému jednu jak si myslíme, pak jsme vyměnili úsměv nad odzátkovanými lahvemi, zvrátili hlavy, lokli, pochválili, opět vyměnili úsměv a okoušeli labužně ticho kolem nás; bylo to myslím, asi po čtvrtém doušku, když toto ticho počalo četaři vrtati hlavou. „To je, chlapče, jako by si byli páni řekli: konec a dost!"

Hlas a smích vycházel mu z černého vousu, jak z lesa. Kounil trochu a už už přihodil na ohníček ještě polínko. „Tys to asi neslyšel, v kuchyni o tom povídali, přiběhl tam s tím jeden praporčík z úsekového komanda — — —" V kuchyni sice nic takového neslyšel, ale to už v tom měl prsty chlap se strniskem na bradě, jemuž nebylo hračkou, aby si vymyslil takových praporčíků tisíc.

Bylo podzimně krásně, viděl jsi odtud shora daleko, hory měly dole barevné šátky po našich prababičkách a nahoře trochu rozevláté, mlžné koudele. „Jednou to přece musilo přijít, ne? Jejda, už si to pěkně cupeme, stará, vař knedlíky se zelím! A co myslíš, budeme nasedat v Kronavě nebo v Tarvisu? Já myslím v Tarvisu — — — "

„Ano, nepovede-li do té doby dráha až sem — — —" To už jsme opět vykročili, zastavil se nyní, když jsem tuhle zlomyslnost řekl, a jel mi prstem po čele. „Dej si tohle spravit, až přijdeš domů, ale teď především poslouchej, slyšíš jedinou ránu? Neslyšíš! Vždyť ti to přece říkám, praporčík s tím přiběhl — — — A počkej, tady máme dvě kanapíčka, a koukej, vodopád hned vedle —" Tentokráte jsme nad lahvemi vyměnili ještě opojenější úsměv, neboť vedle výskal horský vodopád, krása krás, svět přestal na okamžik bláznit a bláznili-li jsme tu my dva, bláznili jsme rozhodně proti proudu a to, co jsme si tu vymýšleli, stálo opravdu za zbláznění; už jsem četaři nebrzdil a sám jsem se poddával bezděčně blažené vlně, hrnoucí se na nás z tichého, podzimního slunečná; seděl proti mně se sládnoucíma očima, a z vousu jak z lesa vyběhl mu kdosi a mával čepicí, volaje: mír! mír! mír! 

Dole mezi kopci běžela tenká, bílá, silniční stužka a po ní sunuly se figurky jak v jesličkách; řekl jsem: „Až se vrátím domů, budu stále vidět tento vodopiád a onu silnici, ale nedovedu nikdy nikomu říci, jak to bylo krásné, že po silnici blížil se mír a vodopád mu běžel naproti — — —

„To máš pravdu, to člověk říci nedovede — — — To člověk — hrome, pojď, ať jsme už dole u našich, tam o tom jistě již vědí více — — —"

Vykročili jsme nyní rázně, vjelo nám to do noh; už jsme se nezastavovali u kanapíček, nakláněli jsme lahvice k ústům v chůzi a vždycky, když jsme potkali vojáky, hodil jim četař letmo své barevné mírové vidění. „Támhle se podívej, vidíš?" vykřikl náhle a ukazoval prstem kamsi nahoru. „Co jsem ti říkal? Tady to máš, bílý prapor." Viděl jsem jen bílý dým, ale mohl to býti také bílý prapor. „Ježíšmarja, chlapče, už je to tak, už je to tak — — —" Nic nám nevadilo, že silnice, když jsme se na ní dole ocitli, podobala se zcela včerejší válečné silnici; něco na ní bylo přece nového, po této silnici už blížil se mír, a byli jsme to jen my dva, kteří to viděli.

Pojednou vzduch nad námi byl překlenut zinčícím obloukem a do skály nad silnicí uhodil granát; kamení lítalo. Četař jaksi zesivěl; v jeho vousu bylo jak v lese, kudy běží stádo vyplašených kanců. „To — — — to je mýlka! Víš, na celé frontě to nemohou najednou zarazit. Počkej, teď už pracuje telefon: neblázněte, už je konec, atd. Uvidíš, že si už nebouchnou." Ale bouchli, stavěli nad námi celou kupoli ze zinčících oblouků, a my to z opatrnosti zkusili klusmo. Když jsme posléze doběhli až k bezpečnému úhlu silnice, zastavili jsme se, sbírali dech, a tu četař povážlivě natrhl své krásné vidění bolestným výkřikem: „Sakra, jednou — — — jednou to přece musí přijít!! Máš ještě něco v tento, dej mi napít, já už jsem vysmejčil — —"