František Loubal – V KRAJI DOBERDA, ROVERETA A TRIDENTU
…Dne 4. května (1917) byl zahájen rakouský útok na Adriaverky; italské reflektory ustavičně osvětlovaly zákopové rakouské záze mí, aby bylo zabráněno seskupování anebo přeskupování rakouských vojsk. Reflektory jako komety promítaly své pruhy světel s jednoho místa na druhé, doplňovaly se a křížily, jsouce vyhledávány podle zřídel světelných dělostřelbou. Náš pluk měl rychle přesídlit do zálohy blíže k bojišti do Sela. Odešel jsem do Sela jako zástupce praporu a jeho ubytovatel, ale na ubytování v Sele nebylo ani pomyšlení, neboť bylo rozstříleno a italskou artilerií ustavičně vyhledáváno. Zbyl tedy jen příděl přírody a jejích nízkých křovisek, mezi něž jsme se pak ubytovali. Pro oklamání nepřítele konáno bývalo za dne ostentativně na návrší cvičení. Italská dělostřelba nám pokusy s velkou radostí mařila. Dne 16. května začala rakouská artilerie ostřelovati prudce doberdskou planinu. Vy stoupil jsem na dělostřeleckou pozorovací stanici, upevněnou na stromě v lese, a pozo roval jsem boj. Smutný byl pohled na rozstří lené Adriaverky. Budova byla na několika místech střelami proražena, střechy rozbity, ale konstrukce ještě vzdorovala právě tak jako dva vysoké komíny. Jeden byl v horní polovině prostřelen granátem a čiperná italská dělostřelba si tam umístila svého po zorovatele. Rakušané bombardovali zvláště kotu (italskou posici) 121, kterou nebylo v některých okamžicích pro dým a oheň ani viděti. Jen na chvíli hukot ustal, když jako mravenci se vyrojila rakouská pěchota k útoku, ale nedostala se nikdy dále než do polovice svahu: bylať vždy smetena italskými strojními puškami. Po nezdařeném pěším útoku rozštěkala se děla nanovo. Kopec pak jen hořel a Doberdo bylo v jednom dýmu. Za večera se Schillerem a Slovincem Skofero pustili jsme se až k doberdskému jezeru, abychom mohli pásmo boje lépe pozorovati. Byl v ohni nejen vrch 121, Monte Cosich, pak vrch 70, pláň doberdská, pak Monte de Sei Busi, ale také Monte St. Martino a St Michele až ke Gorici. Za večera děla ustala, poněvadž podle záblesků bylo možno pro tivníkovi lépe zjišťovat! jejich stanoviště, a daly se do práce pušky, strojní i opakovací, granáty ruční i puškové, miny, vrhače plamenů, světelné rakety — zkrátka všechny posiční zbraně na zničení člověka-nepřítele, Zuřil boj a smrt kosila neúprosně. Pozorovali jsme hadovité linie posic s ohnivými ja zyky i jazýčky asi do 10 hod. Pohled na bojiště byl nádherný, ale strašný ve svých následcích pro ty, kteří brali v akci účast. Ráno navštívily nás italské aeroplány, aby zjistily, chystá-li rakouská armáda další nástup k útoku, anebo byl-li noční útok jen demonstrací. Rakouská dělostřelba se přímo rozběsnila, snažíc se aeroplány sestřeliti anebo aspoň zahnati. Nepodařilo se jedno ani druhé. Teprve když se objevily rakouské aeroplány, italské ustoupily; nepřijalyť boje, který nebyl tentokráte jejich účelem. Jen smrdutými bombami obšťastnili Gorniansko a naše selské údolí. — Výsledek nočního rakouského útoku byl, že byly zničeny Adriaverky jako důležité opěrné italské hnízdo, takže pak jen komíny, které útoku odolaly, přímo zpupně trčely do výšky. Zároveň bylo hlášeno, že se rakouskému vedení podařila protiitalská ofensiva v Tyrolích. Vydán byl dokonce rozkaz, aby vojsko voláním slávy oslavilo »nové rakouské vítězství«. Oživená oboustranná dělostřelba však celou slávu v krátkosti zatrhla a pluk hledal úkrytu v blízkém lese. Rozložili jsme se na jeho okraji a pozorovali jsme kanonádu, odhalujíce podle obláčků střelových a podle intonace velikost granátových kalibrů. Rakouské šrapnely měly červený záblesk a červenavý dým s bílým. Italské šrapnely měly dým jen bělavý s malým zábleskem. Když se obě strany utišily, vrátili jsme se do Gornianska, kde jsme mohli pozorovati účinky rakouského »vítězství« na četných zmrzačených, raněných a umírajících. S divnými pocity přihlíželi jsme hromadnému pohřbívání, myslíce si jeden každý, kdy nás něco podobného asi potká. V celku však námaha tělesná anebo únava nebyla na italské frontě tak veliká jako na ruské, kde o deseti- i vícekilometrové pohyby nebylo nikdy nouze. Italská fronta měla zato houževnatější a hroznější boj po si ční, při němž podkopové přibližování k zákopům a vyhazování protivníka do vzduchu bylo něčím docela obyčejným. Ale ani hladu jsme na italské frontě nezažili tolik jako při gorlické ofensivě na ruském bojišti. Květnou neděli oslavili hoši improvisovanou vlastní hudební zábavou. Přišli i mně dva šumaři zahráti, svobodník s desátníkem. Pozoroval jsem, že desátník jest nějak nesvůj, proto jsem se ho pokusil rozveseliti. Odzbrojil mne svou trpkou životní filosofií. Zanaříkal: »Pane kadet, co mám dělat? Byl bych nejraději, kdyby mne zastřelili! Na pravou ruku mnoho nemohu, staří rodiče jsou bídně živi a k práci neschopní. Dva zdraví, silní bratři mi padli a já zůstal sám — mrzák. Nejmladší padl na Doberdu a já jsem ho tam spolu s jeho druhy pochovával. Všichni byli zakopáni bez rakví a nazí (neboť rakouské velení mrtvým odnímalo vše, aby to ušetřilo pro živé); jen já jsem svému bratru stloukl ze zákopových prken prostou rakev a položil ho v ní k ostatním. — Jsem sám! Vždy se těším, jdu-li do zákopů, ničeho se nebojím, ničeho od života nečekám: čekám jen smrt. Jsem tu již 8 měsíců, dovolené si nežádám. vždyť by mně neměli doma rodiče ani co dáti jisti. Jsou sami rádi, že jsou živi.« — Vymlouvali jsme mu jeho bol všemožně, nedal si říci; náhle sevřel svou harmoniku a se slzami v očích začal tóny smutnými, a pomalu přecházel do veselejších, jak se jeho zrak jasnil. Ráno 24. května odešli jsme do St. Leonarda, odkud byl pěkný výhled na rozstřílený zámek Dnino. Grado se rýsovalo před námi, ba i vlny mořské při prudším vzedmutí bylo viděti, jak se k známému tomu lázeňskému místu lísají. Nikdo však jejich lahody nevyhledával. — Blíže k nám rýsovala se Nabrezina, Sv. Kříž, Proseke. — Z čista jasna vyrušil nás z pozorování rozkaz k nástupu a k odchodu na vlak do Breščika. Nevěděli jsme ani, kam jedeme, až za Lublaní, když jsme otočili ke Karavankám, usoudili jsme, že do Tyrol: posíliti Hoetzendorfovu ofensivu u Arsiera i Asiaga. Vlak nás unášel krásnou alpskou scenerií, která se každým okamžikem měnila a překvapovala novými a novými krásami. V údolích zelené koberce a na nich posázené vesničky; nad nimi mohutní i menší velikáni, mnozí se sněžnými čepičkami na svých vrcholcích. Minuli jsme polohou překrásný Božen i Trident a zastavili jsme až v Galliano, odkud byl pochod pěší do Bessenella. Byli jsme v krajích italského obyvatelstva, s nímž jsme se nemohli dohovořiti tak jako se Slovinci při moři. Domy jsou tu vysoké, ale namnoze jako husí posady úzké, se známými primitivními záchody.' Obyvatelé jsou očí i vlasů černých, a zvláště dívky, zraků jiskřivých. — Cílem naší cesty bylo Rovereto. Rovereto již poznalo boje, bylo vyklizeno. Leží v utěšené kotlině a jest výstavné, středisko několika boháčů a šlechty. Evakuace byla provedena tak kvapně, že obyvatelstvo zachránilo jen své životy. Divnou shodou okolností jedna uprchlická rodina z okolí roveretského byla ubytována na statku mých rodičů na Moravě. — Město bylo v některých částech rozstříleno: Příbytky si rakouské vojsko zřídilo' také po svém. Nikde nebylo kousku mužského prádla, a tak docházelo i na prádlo ženské. Všude po světnicích bylo rozházené šatstvo i příbory; vojáci rozloženi byli v palácových síních a jejich velitelé ve skvostných komnatách. Obchody byly zničeny. V největším knihkupectví mezi rozházenými knihami koně dělostřelců. Hodinářské obchody zbaveny byly všech drobných ozdob, po zemi válely se rozbité budíčky, hodiny. Co se jen těch cenin válelo po příkopech v okolí roveretském, jak to napakovaní vojáci při pochodu zahazovali! — V palácích skvostné koberce byly pořezány, drahocenné přikrývky na stoličky sloužily mnohému za onuce — zkrátka válečné barbarství v plném rozkvětu. Staniční důstojníci byli plně vybaveni vším možným. Hospodářství to bylo rušeno jen blízkostí fronty a častým ostřelováním italskými děly. V menážích každé jídlo se nosilo na jiných příborech, nosiči i kuchaři byli celí bílí; ze sklepů se vytahovala stará vína — zkrátka blahobyt na účet uprchlíků. Náš pluk se však dlouho tomu pohodlí netěšil. Vyrazil po krátkém odpočinku do Piazza únavnou serpentinou, kde nebylo možno často ani vyhnouti povozům na místech dělostřelbou rozbitých. I Piazza byla srovnána se zemí. Za vsí měli posice Italové a před ní na návrší Rakušani; obě strany svorně třískaly do Piazzy, dokud ofensiva Italy z jejich posic nevytlačila. — Blízký bublavý potůček vylákal mne s jedn. dobrov. četařem Sebíkem k vykoupání. Zavedl jsem tam pak i svou četu a zakrátko se potůček naháči a práči jen hemžil. Při tom jsme se na těle mnohého vojína shledali s krásnou ženskou košilí anebo s nádherným kombiné — vše z Rovereta. O smích, podařené i nepodařené vtipy nebylo tu ovšem nouze. Slunění nám překazil příval mlhy s drobným chladným deštěm, což nás skoro denně na alpských úbočích sužovalo. Od Piazzy hnuli jsme se do Serada, kde jsme dosáhli výšky 1400 m. Pod námi v údolí jako tenký had kroutila se silnice, posetá malými body — lidmi a povozy. Prohlédli jsme si tu opuštěné italské posice i rakouský opěrný bod a vyrazili jsme na Monte Cherle, již nedaleko italských hranic. Obdivovali jsme cestou pevnost Sebastiano, na níž Italové vyslali na 4000 dělových ran, ale jen dvě rány prorazily její pancíř. Proti Sebastianu trčely rozstřílené italské pevnůsťky. Dne 9. června o 7. hod. 30 min. překročili jsme po prvé italské hranice, které byly smutně symbolisovány vojenskými hřbitovy, rakouským na straně italské a italským na straně rakouské. Uprostřed rakouského hřbitova stál italský granát — třicítka a podobný rakouský granát uprostřed italského hřbitova. Prošli isme sedlem Di Vena a za pevnůstkou Tonezza, která byla ostřelována těžkým italským dělostřelectvem. Vystoupili jsme někteří na blízké návrší a pohlíželi dolů k Arsieru, kde explodující šrapnely agranáty prozrazovaly boj… Alois Žipek - DOMOV ZA VÁLKY IV.