Ivan Olbracht - ZAMŘÍŽOVANÉ ZRCADLO
...Po vánocích se jelo na italskou frontu.
Zelené roviny byly vystřídány bílými skalami Alp. Povalování na Stochodu a v Besarábii nebezpečím, které nikdy neustávalo. Neboť Italové nebojovali; pálili jen z děl. Stříleli s neslýchaným mrháním munice ve dne i v noci, zabíjejíce kovem, otravnými plyny a úlomky rozvířeného kamení. Bili vytrvale den ze dne do každé kaverny, do každého zákopu, do každé horské pěšiny, kudy se musilo pro vodu nebo s kuchyní. Nevraždili jednou za čas po tisících, zabíjeli denně po desítkách. Někdy byly proti c. a k. armádě línány řetězy černošských oddílů, které nikdy nedosáhly ani rakouských zákopů, ani zpět již svých. Jejich mrtvoly pokrývaly kamenitou půdu a zápach jejich rozkládajících se lěl donášel vítr ke krytům. Ve stržích a roklích leželi mrtví lidé a nadmuté koňské zdechliny, zamotané do postraňků. Ve vzduchu stále kroužily aeroplány, řídíce střelbu.
Člověk si velmi těžko zvyká představě, že dnes večer nebude již živ, ale trvá-li to příliš dlouho a odnášejí-li denně jeho kamarády, naučí se spojovat samozřejmost smrti i se svým jménem.
Tady byl hlad. Z holého kamení nebylo co vyrvat a vesnice byly vyjedeny.
„Pro přesuny vojsk nebude po krátkou dobu možno oddíl zásobovati, a je proto nutno, aby se mužstvo dočasně co nejvíce uskrovnilo." Tak jim to četli večer u Lorenzaga v rozkaze. Ale příštího jitra přinesl důstojnický sluha do zákopů zprávu, že se nadporučíkovým koním sype do žlabu z pytle cukr. Vojáky, zaměstnané příliš málo ideami a příliš mnoho vlastními žaludky, to pobouřilo. Večer odmítli neslazenou černou kávu.
„Proč?" křičel nadporučík.
Pověděli mu to a on rozkázal celému oddílu nastoupit.
„Jde-li o nervózu, vyřídím věc krátce," pravil. „Ale běží-li o nějakou ničemnou agitaci mezi vámi, zasáhnu železnou pěstí. Víte, že věc, za kterou všichni bojujeme, a brzký mír, po kterém toužíme, potřebují nejen dobrých vojáků, ale i dobrých koní. Nemám ani sena, ani ovsa, a neměli-li naše koně zahynout, bylo třeba, abychom jim postoupili své porce cukru. Soudí snad někdo jinak?"
Rozhlédl se po setnině: „Je-li mezi vámi ještě někdo, kdo nechce dnes večer neslazenou kávu, ať vystoupí z řady."
Lampář Vítkovických železáren byl jediný, kdo vystoupil.
Byl za to uvázán na dvě hodiny ke kolu.
Pokládali ho za politicky podezřelého. Za celá dvě léta nedostal dovolenou. A podíval-li se na Ostravu přece, děkoval za to italské dělostřelbě. V prvním jaře roku 1918 se stalo, že šikovatel sňal v kaverně plynovou masku 0 několik vteřin dříve, než měl, a za hodinu potom, modrý a s vytřeštěnýma očima, se zadusil. A za dva dny byl na obvaziště odnesen sténající nadporučík, protože mu kámen, odražený dopadem letecké bomby, rozerval rameno. K oddílu přišel nový velitel. A nikým nepoučen a domnívaje se, že jedná podle předpisů, dal lampářovi Vítkovických železáren třínedělní dovolenou...