Jan Václav Rosůlek - ČERNOŽLUTÝ MUMRAJ

     ...Na všech úsecích byli vojáci vyhnáni do mrazu a sněhu, aby bílým  příkrovem prohazovali cestu.  Vítr  se posmíval jejich práci, co před chvílí vyházeli, za chvíli zase zasypal. Prohazovali cesty, které nikam nevedly,  vyhrabávali děla, pro  něž nebylo nábojů.

      Druhý den někdo, kdo se válel v Areu nebo snad ještě dále za frontou, dal rozkaz:

      „Každý den tři  granáty z  každého děla..." Tím měla být dokázána válečná pohotovost.

      Sníh kolem děl byl nakupen v nemožné hory a jen ústí děla, volné, otvíralo svou tlamu k jihu. Nečekaně, ráno, v poledne, někdy i kolem čtvrté hodiny odpolední, zazněly výstřely. Někdy do mlhy, jindy do chumelenice, málokdy do jasného vzduchu.

      Zásoby u děl  byly nevelké. Tenkrát se  všem dělostřelcům přitížilo. Co všechno už denně odnášeli na svých hřbetech od stanice lanové dráhy! Velké žoky, plné  ozmačkaného chleba, kaštanové klacky, které rozřezávali  na kraťoučké špalíky, aby bylo čím topit, trámy a prkna na opravu baráku a ted ještě denně pětasedmdesátikilové granáty, zabedněné do těžkých dřevěných beden. Tak to rozpočetli, že každý muž musel k dělu dovléct denně tři náboje, což znamená, že še šestkráte k stanici lanové  dráhy, neboť se  o  tíhu  břemene dělil s kamarádem. Šestkráte denně šel od stanice lanové dráhy k baterii průvod promrzlých dělostřelců, dva a dva, na tyči bednu s granátem. Tíha,  třebaže rozdělená na dva muže, byla obrovská. Vyčerpávalo je to. Sil ubývalo. Příděl jídla byl den ode dne menší.  Za průvodem, ruce v kapsách, chodil kaprál Klotz. Jeho slova byla karabáčem. Svištěla, šlehala. Teprve když on dovolil, směli si odpočinout. Viděl, jak zapadají s břemenem po pás do sněhu, ale  nepomohl, neulehčil. Jen  se  usmíval, radostí  a pýchou. Jeho otrocké duši byly dvě  zažloutlé hvězdičky na  jeho límci vším. Toužil po třetí a po žluté zupácké pásce na límci.   Bože, kolik krásných věcí jsi vymyslel — hory  jsi  posypal sněhem pro  potěchu  oka, ale nahoře,  na temenech,  to  byl hrozný život. I neživé věci dovedou hovořit, ale sníh je němý, strašlivě mlčenlivý.

      Sněhy na horách jsou smutnější než hřbitovy, neboť hřbitov, třeba teskný, promlouvá šelestem  smutečních vrb,  nápisy a žlutě posypanými stuhami cest. Ale sněhová pláň nehovoří.

      Mlčí a je ti úzko, chtěl bys vykřiknout, ale víš, že je to zbytečné. Na temenech hor ani ozvěna není...

      A jak je všechno klamné!  Třeba Monte Baldo! Žádné z děl, stojících na Rocchettě, Savalu a Cima ďOro by nedostřelilo na jeho vrcholek. Ale člověk, kdyby natáhl ruku, mohl by pohladit jeho sněhové boky, tak blízko se rozvalují v jasném, mrznoucím vzduchu.

      Na vrcholcích hor, v sněhovém moři, čím jsi, člověče! Tady se k tobě přiblížil pojem nekonečna. Mlč, abys  neprořekl něco, co by se na tobě stokrát vymstilo. Jdi opatrně, pozorně. Zasypané jámy na tebe číhají.

      Jdi — v patách ti štěká pes, který je oslepen a neví, že příroda trestá za sprostá slova, jimiž ruší její klid, když  ona mlčí...

      Člověče, vojáku — nech psa štěkat.

      Naslouchej se zatajeným dechem tichu sněhového moře...

  ---

      Fuííť, fuííť —  ještě dva šrapnely a dost. Zase ticho. Stehlík, popadaje dech, uřícený,  uštvaný, se zastaví. Klesne na chvíli do sněhu a odpočívá.

      Neví, že je pozorován triedry, italskými i rakouskými.

      Vstává, aby donesl  poselství Kellerovo, snad  velmi důležité.

      Na Caventu ho  přijali hrubě, nevlídně. Vousatý hejtman kaizršiců zamručel jako medvěd, uchopil prackama, oblečenýma do velkých rukavic, list, roztrhl obálku:

      „Verflucht..." a k  poručíkovi,  kroutícímu se  na  lyžích:„Nejsme ještě se vším hotovi..."

      Stehlíkovi hrubě  nařizuje: „Veliteli řekni: Dobře..."

      I jemu, snad jako Kellerovi, je líto zkřehlého vojáka: „Jdi do kuchyně. Dají ti čaj. Vrátíš se jinou cestou. Chlapi talijánský tady plýtvají municí. Půjdeš s nosiči nábojů chodbou v ledovci. Hlas se u cuksfíry Grosse. Abtreten!"

      Stehlík prošel sněhovým zákopem a vstoupil do úplně tmavého, neosvětleného brlohu. Snad  se příliš dlouho rozhlížel, snad příliš dlouho zvykaly jeho oči tmě, poněvadž ostrý hlas, přicházející odněkud z  konce té smrduté, nevětrané černé díry, se zeptal: „Co chceš?!"

      Postoupil krok kupředu, zakopl o nějaké natažené hnáty.

      „Dej přece pozor, zatracenej dobytku!"  Úzkostlivě popošel ještě dva kroky. Trochu už přivykl  tmě a uviděl na konci díry špinavého, zarostlého rozedrance —  cuksfíru Grosse.

      „Co chceš," zeptal se  znovu,  snad ještě  o něco drsněji než

dříve.

      Stehlík pověděl... Četař se začal balit do pláště, obtáčel si krk šálou, zdánlivě nejevě nejmenšího zájmu. 

      Pak znovu nevlídně: „Dobře. Zochu! Zaved toho zmrzlíka do kuchyně — jestli tam mají trochu žbrundy.. ."A k Stehlíkovi: „Ale ať jsi zpět, než řeknu švec!"

      Cesta, kterou Stehlík nastoupil s Grossem, byla jedna z nejdobrodružnějších,  jež  kdy poznal.  Prošli skrčeně střeleckým příkopem na  Foletto. Kuličky  z  italských  strojních  pušek neustále zametaly a hvízdaly jim nad hlavou. Stačilo vystrčit ruku  a  deset, krásně  jedna  vedle  druhé ti sedělo  ve dlani. Z hlavy by byl rázem cedník!

      „Tak je to tu pořád?" zeptal se Stehlík.

      „Pořád!"

      Vcházejí do temné chodby. Tisíce rukou ji za dlouhé roky vyhrabalo v ledovci. Vede z Foletta na Pozzoni, Stehlík neví, kolik je to kilometrů, ale dobré dvě hodiny chůze. Chodba je dost prostranná i vysoká. Kdybys vystoupil na  špičky, stropu bys nedosáhl a dva muži mohou pohodlně kráčet vedle sebe. Chodba je vyházena mnoho metrů  pod  povrchem ledovce. Ještě žádný granát — náhodou? — ji neprorazil. Stěny chodby jsou studené, ledové, jen někde, místy, po nich teče uzoučký pramének  vody. Chodba se neustále kroutí, podlahu má kluzkou a bez želez na botách sotva bys v ní ušel deset kroků. Místy zeje obrovská, černá trhlina. To praskla podlaha chodby a nyní vede přes propast  prkno, ničím nepřipevněné, jen přimrzlé. Kolik lidí se zřítilo do těchto trhlin.

      Stehlík  jde opatrně za ostatními. Mlčky pospíchají za svitu dvou čadících pochodní.

      Potkají hloučky, větší i menší — nosiče munice. Shrbeni pod tíhou bedny plné nábojů,  opírají se o okovanou hůl a pospíchají z této příšerné chodby, která se může každou chvíli rozestoupit v nenažranou, studenou tlamu a pohltit  je. Taky strop je zvlněný a drží pohromadě jenom zázrakem. Každou chvíli se může zřítit svou strašlivou tíhou na jejich hřbety a pohřbít je v společném hrobě.

      V této chodbě se nemluví, neboť i mluvením by se ztratilo příliš mnoho času.

      Jediná myšlenka ve všech hlavách:

      „Pryč odtud!"

      A přece je tato chodba dobrodiním. Kudy by se braly průvody zraněných, když prší železo nad Caventem, Folettem i Pozzoni? Ranění byli by dobíjeni na sněhu  a z Caventa  by se nevrátil jediný.

---

      Kolik měsíců, ba  roků něco  podobného neviděli! Bedny citrónů! Pomeranče! Fíky! Pytle rýže!  Víno! Pro kolik armádních sborů bylo připraveno těchto tisíc beden konzerv.  Pro kolik vojáků byly tyto nesmírné zásoby chleba,  snesené do dlouhých bud, vyrovnané v dvaceti nekonečných řadách!

      Kolik pluků Dobyvatelových tudy prošlo a nahrabalo si plné

hrsti, a přece temnění na zásobách ani vidět.

      Lidé i koně "se  živí tímto chlebem, který, najednou, není nijak vzácný.  Celé kusy se válejí po zemi a  koňská kopyta i okované boty jej rozšlapávají mezi  tisíce kobylinců, jimiž je značena silnice.

      Z batohů vyházejí všechno prádlo. K prasknutí je nacpou jídlem. Ale ani to nestačí. Hladoví vojáci splétají uzlíky, z nichž vyčuhují velké opletené láhve červeného vína.

      Stehlík vkročil  do jedné kaverny,  plné beden s makaróny. Dva Bosňáci  v štikově šedých  fezech  tahají  z  beden  žluté, teničké  a strašně  dlouhé nudle.  Maličko přiopilí se  chechtají a snad ani nevědí,  nač jsou tyto provázky. U jejich nohou sténá italský seržant. Nevšímají si ho a může být rád,  že ho  nedobijí, psa prašivého. Má zraněné pohlaví, kalhoty rozepjaté, kus zkrvavené vaty mezi nohama, kus fáče ovinutého kolem stehna. Ale bitva byla asi tak hrozná, že obvazující nedokončil začaté dílo. Seržant  strašně trpí. Pravděpodobně byl postrašen hrubým chováním Bosňáků a bojí se i nových příchozích. Donner ho těší. Seržant,  navyklý  nějaké strašné drezúře, chce  se přes zranění vztyčit a vzdát čest důstojníkovi,  který se o něj  zajímá. Donner jemným, ale důrazným sliskem  ho přinutí, aby zůstal ležet. Vyžene  Bosňáky, pošle tři svě lidi,  aby sháněli sanitťáky. Čeká. Nepřicházejí. Tu  vyjde sám z kaverny a přinutí  šoféra z auta náhodou mimo projíždějícího, aby nebožáka jakžtakž ovázaného odvezl.

      Silnicí —-  vede do Pušna a dále do Vogrinki a ještě dále do Cividale a Udine — kráčejí zajatci. Ne hlouček, skupina, ale celé pluky, armádní sbor. V čele generálové a plukovníci, majoři, kapitáni, všichni jsou  zamlklí, máš dojem, že  jsou zahanbeni. Je něco příšerně  tragického  v tomto mlčení.  To celý národ dostal políček. Celá Itálie byla kopnuta.

      Zahaleni v  pláště, obtočeni malými pelerínkami, promoklí, zbědovaní,  ponížení,  kráčejí důstojníci,  vlekouce  v svých šlépějích stín,  kilometry dlouhý... Ten stín je  armáda, jež jde za nimi. Alpini v kloboucích s orlím perem, bersaglieři se svými  jindy směšnými, dnes  schlíplými chocholy,   arditi, kteří pozbyli smělosti, aby se podívali komukoliv do očí. Pak dělostřelci, na hlavách podivné, malé pytlíky, karabiňáci v napoleonských kloboucích a tisíce pěšáků s čepicemi až na uši.

      Únava způsobuje,  že celý  průvod se pohybuje  nesmírně zvolna...

      Beze zbraní, zmazaní blátem bojiště, zčernalí prachem bitvy, podobají se tito zajatci průvodu žebráků.    

      A kolem nich rajtují huláni s bílými šňůrami, Prušáci v nenáviděných piklhaubnách, potažených voskovaným  nebo nepromokavým plátnem. Zastavují  koně, vstávají ve třmenech, aby přehlédli zelenou, smutně se valící řeku lidí.  Přehlédnou daleko, konce nedohlédnou.

      Tak proudí po této silnici dvě mohutné řeky. Zajatci, skleslí na duchu, hladoví, mlčehliví... Vedle nich opačným směrem postupují dobyvatelé, veselí,  najedení i napití, hulákající.

      Minou skladiště potravin a přicházejí ke skladištím mundúrů. Oblékají italský polní stejnokroj, vyměňují zavšivené prádlo za čisté, rozbité boty za nové. Jen čepice se známým monogramem označuje jejich příslušnost. Ujdou kilometr, vši je žerou, příliš zdomácněly v novém prádle. Odhazují je a  dělají tak v deseti dnech  třicetkrát. Tyto zastávky zavinují, že ujdou jediný kilometr za dopoledne. Uhýbají jízdě, dělům, automobilům. Proklínají vozky a věší se jim na vozy, ztěžujíce jízdu. Kletby, švihání bičů, jekot trubek se ozývá na této dnes  strašně úzké silnici...

      A nové divadlo! Skupina  domků  nedaleko silnice. Není jediného vojáka, aby nenahlédl do  okna  největšího  z nich. U stolu  sedl devět  žlutých mrtvol. Německý plynový  útok otrávil celý  dělostřelecký štáb. Na  stole leží mapy, mrtvoly mají brady na prsou a hledí do nich. Francouzskému kapitánovi spadla s hlavy čepice a leží  před ním na stole, jako  obrovský chrchlanec krve. A jsou lidé,  kteří řeknou: „Dobře jim!"

      Za touto skupinou domků praskají nanovo šrapnely. Hledají útočiště u zdi dřevěné boudy, usedají  na bobek. Jeden pěkně za druhým. Ale šrapnel je najde a bací střepinou německého dělostřelce rovnou  do čela. Ten vyhekne a svalí se  na Stehlíka. Zafičí nový šrapnel, rozprskne se a zasekne kus železa umírajícímu do zad.  Stehlík ze svých zad odhodí mrtvého. Utíkají silnicí a diví se, že Talijáni mají ještě odvahu střílet. Donner jim řekne: „Třeba jsou  to naši..." A dodá: „Třeba moje vlastní baterie..."

      Nemýlí se. Jsou to „sedmičky". Určitě rakouské. Střílejí příliš krátce, zasahují vlastní lidi,   Donner se  svými lidmi a  mnoho jiných prchají do kaverny při silnici. Vousatý doktor je zlostně vyhání: „Ani pro raněné tu není dost místa — co tu tedy ještě vy chcete!!"

      Couvají před jeho zlobou  a rozhorlením. Jediným pohledem přehlédli zmasakrované, raněné a umírající...

      Opět na silnici. Šrapnely  vytrvale vybuchují. Utíkají a vydechnou volněji až v lesnaté soutěsce. Na kraji lesa stojí dlouhokrká děla. Obsluhovali je Francouzi. Je jich zde ještě několik — rozházených, roztrhaných, rozvěšených po větvích... U samého vchodu do  kaverny,  když asi utíkali, zastihl je  těžký  granát a přimázl je  na stěny vchodu, nabodal na skaliska.

      Pobíhají tu koně,  bez  sedel i osedlaní. Donner  je  poručí schytat. Naloží na jejich hřbety kořist. Pak se rozhodnou, že bude  lepší,  vyhoupnou-li se na ně. Lépe  koňmo než  pěšky. Všichni jsou už hrozně unaveni.

      Řeka zajatců už neproudí. Ted potkávají raněné. Vlekou se, vzdychají, žebrají o kousek jídla. Důstojníci si opovržlivě měří Donnera.  Trpí těmito  pohledy.  Chtěl by  je nějak zmírnit. Rozdává cigarety, ale  jak je to směšné — jsou kradené.  Nabízí víno  - ukradli je jeho lidé v italských skladištích... Nabízí to, ono, ale na  všem je vpáleno znamení zlodějů... Potkal  i kapitána,  který odmítl nabízené, ačkoliv měl  zoufale prosebné oči, A přes všechno  zoufalství  a slabost, způsobenou zraněním, procedí z úst opovržlivě:

      ,.Ladroni!“

      Toto potupní  slovo si  vpisuje vítěz do  svého štítu. Vynasnažuje se, aby ho byl hoden. Plení, loupí, krade...  Je to nemoc, jíž onemocněla celá jeho armáda. Od posledního vojáka až k velitelům, všichni  kradou.

       Aby omluvili svou nectnou činnost, vymysleli pro své  skutky pohodlné slovo :   „Kořist."

  ---

      Čím jsou dělostřelci bez  děla? Čím bez  koní, jež jim potloukly miny, bijící na dno Pekelné rokle — Vall ďAssa ?

      Když hluk bitvy zmlká, vylézají z příkopu, ohlížejíce se, kde by se vyspali, neboť bylo rozhodnuto, že odejdou až zítra.

      Faust, přílbu v ruce, stojí na dřevěném můstku střeleckého příkopu a pozoruje marnou a zbytečnou práci armád.

      Přední italské střelecké zákopy našla útočící rakousko-uherská pěchota opuštěné. Totéž, co  na Soči, opakovalo  se i tady. Víno, jídlo! Kdo by odolal! A tak důstojníci své lidi marně zapřísahají, aby přešli k dalšímu útoku.

      „Kam nás chcete hnát, hladové!"

      Nedočkavě  urážejí  hrdla  lahvím, se spěchem otvírají konzervy.  A když  jsou  v nejlepším,  zaútočí  anglická pěchota. Překvapení, jež nejméně čekali. Angličané! Dosud o nich jenom slyšeli. A jiné  věci než o zbabělých  Talijánech.  Britové, v nízkých přílbách, vyzbrojení  jako na procházku,  bijí ručními granáty chlastouny, žráče a zloděje. Mrtvoly vyhazují a se zapálenou lulkou v ústech čekají, co bude dál...

      Bachratý plukovník 127. pluku leží jako ve snu za drátěnými překážkami.

      „Přineste ho! Pět set korun odměny a velká stříbrná na prsa!"

      A jsou slyšet neuctivé řeči, Faust zachycuje: „...dědek... by nám mohl políbit...  dyš tam  můžou ležet  jiný, ať tam léži taky..."

      Mlčení Angličanů nakazilo celou frontu. Bylo dvojí — to mlčení fronty: radostné a zlostné... A tam, kde mlčeli a zatínali pěsti zlostí, hlodal v hlavě červ, zrozený ve tmě díry, v níž včera nocoval Faust:

      „Zita to zradila!"

      Vztek, nadávka, rozbité naděje, všechno bylo v této jediné větě...  Uplivovali posměch: „Řím! Do Říma chtěli!... a sou v..."

      V noci trosky obozu,  děl, marodí, ranění a  dělostřelectvo potichu prchalo od Sedmi Obcí.

      Vítězové je nechali odejít v naprostém klidu.  Velké hořící skladiště raket jim ozařovalo  cestu  a posměšně  prskalo  bílé, rudé a zelené sliny na černé, bezhvězdné nebe...