Josef Pánek - POD NÁMI SOČA
...Kdyby to Itálie s tou pomocí Dohodě byla brala vážně, mohla při troše odvahy a připravenosti celou Gorickou pánev zabrat v několika dnech. Pak by se neudrželo ani Doberdo a válka se mohla jinak vyvíjet: nemuseli ztratit tolik lidí na Monte Santu, Kalvárii a Doberdu. Vůbec jsme později došli k názoru, ţe Italové jsou zbabělci, kterým není radno věřit, ale přesto jsme při každé ofenzivě byli připraveni jít do zajetí. Avšak bylo to těžké. Po dělostřelecké přípravě, trvající několik dní, hnali útokem a hrnuli se vždy jedním proudem jako králíci, s důstojníky v čele. Jakmile ti padli - a to bylo vždy brzo, neboť byli hodně naparáděni a nápadní - zahodilo celé mužstvo pušky, vytáhlo bílé kapesníky a už běželi do zajetí. To bylo v každém útoku. Protože ten samý úmysl jsme měli také, bylo to k vzteku. Obyčejně každý z nás měl všecko připraveno v chlebníku, tj. konzervy, prádlo, šálek, lžíce a chleba, patrony jen na pase v taškách. Pak nám dalo zase dost shánění, když nám s útěkem sklaplo, neboť to nebyla maličkost. Čert je vzal...
...Italové nepřešli k útoku dříve, dokud to vše nebylo srovnáno se zemí a stálo nás to hodně životů, než se tato jejich taktika odhalila. Pak se počaly kopat rozsáhlé kaverny pro celé bataliony. Ve dne stálo v zákopech jen několik stráží a teprve na noc byly plně obsazeny. Naše vedení rovněž vystihlo, ţe stačí, kdyţ Italům padne důstojník, který je vede do útoku. Mužstvo se pak rázem všechno vzdá. A že byli jejich důstojníci oproti mužstvu nápadně oblečeni, byli vždy prvním cílem a padali nejdřív. Ostatní pak jako na povel zahazovali zbraně, mávali bílými kapesníky a běželi do Austrie s takovou radostí, ţe jsme jim vždy záviděli. Byla pak velká náhoda, když mohl se některý náš oddíl také tak pěkně nechat sebrat. Jen tak se mohlo stát, ţe 20. července bylo 5 italských pluků útočících na Kalvárii proti našemu jedinému zdecimováno tak, ţe za den byla ofenziva skončena, ačkoliv dělostřelecká příprava trvala nepřetrţitě čtyři dny a noci. Prostě bez překáţek běželi kupředu, za kopcem zahodili zbraně a vojna byla pro ně odbyta. Kdyby věděli, jak se jim bude dařit u nás, kolik tisíc jich zemře hladem, jistě by si to byli mnozí rozmysleli...
...Rozednívalo se stále víc a teď teprve jsme přehlédli celý masakr, který ve vinici postihl Italy. Útočili – jako vždy houfně a jako stádo zajíců. Réva ve vinici se pnula po drátech asi metr od země v řadách, které se táhly k valu asi dva metry vysokému. Za ním byla kulometná hnízda. Italové se hrnuli uličkami mezi révou, jinak ani nemohli, čelem přímo proti kulometům. Nebyla pro ně žádná ochrana a tak neměli šanci přežít – zvlášť když u kulometů byli Dalmatinci. Dělové kartáče dokonaly dílo zkázy a výsledek jsme měli nyní před sebou. Snad ani vína nebylo v té vinici tolik, kolik tam leželo mrtvých mladých těl. Kolik už takových bezhlavých útoků za války prodělali, kolik zbytečně jich padlo nebo se dalo zajmout. Došli jsme k přesvědčení, ţe jejich velení nestojí za nic. Na vlastní oči jsme viděli výsledky další velké bitvy nad Sočou...
...Odejít do zajetí nebylo tak lehké, skoro až nemožné, jen za ofenzivy se tam některé oddíly dostaly. Většinou měly u sebe rozumnou šarži a zůstaly v kavernách. Ale i tak se muselo postupovat opatrně, vystrčit nějaký bílý hadr a ani potom nebylo jisté, zda do nich nezačnou Italové házet ruční granáty. Jestliţe naopak četa obklíčená v kaverně vyrazila s pokřikem ‚hurá‘ a podařilo se jí zabít nebo ranit důstojníka Italů, byl následující vývoj málo důstojný italské armády. Celé to mraveniště Italů okamţitě zahodilo pušky a třepalo bílými kapesníky. A s jakou radostí běželo do zajetí! Ty kapesníky povídaly o hrdinnosti hodně a my jim vždy záviděli, že nejsme v jejich kůži. Divně se to tak pletlo. My neměli proč bojovat, ani jsme celkem nebojovali, jen hlídali a opravovali zákopy a při každé příležitosti se chtěli ulejt – buď dopředu, nebo dozadu – plni špíny, vší, hladu a bláta. A oni, dobře živení, červení a vypasení, chlebníky plné jídla, mající zač bojovat – a přece jen nakonec rozryté bojiště bylo naše a oni v zajetí...
Uveřejněno se souhlasem ing. Ladislava Fofonky, editora dosud nevydaného válečného deníku Josefa Pánka