Leopold Menšík - 1918

  ...V Roveretě nás navštívil císař Karel, nejvyšší naše inspekce. Nebylo  ho tehdy  ani v tom autě vidět, tak byl bleďoučký  a marný.  

        Kdy něco na frontě začne, ovšem jsme nevěděli. Ale tušili jsme to, Za noci nesmělo se k  frontě ani  mluvit, ani  zpívat, žádný hluk, nic. Cestou byly zahazovány různé věci, jako pláště, přikrývky,  patrony a j., všechno, co mohlo člověku  ulevit v chůzi, které bylo až příliš mnoho. Vodili nás s místa na místo.

   Ve dne jsme byli ubytováni  po domech a ve stodolách. Poslední noc také naši ubytovatelé šli  napřed. K ránu asi ve dvě hodiny přijdeme na louku a hledáme místo, kam se uložíme. Ale v té chvíli oznamuje nám setník Heřman,  že na  celé  frontě začne ofensiva. Italové prý o ničem nevědí, vše je  výborně připraveno, takže  se  počítá s tím, že naše vojsko bude  brzo  daleko v Itálii. Výsledek byl ovšem zcela jiný. Příčiny jsou známy. Brzo nato kolovala verse, že prý Zita sama vše zradila, neboť Italové tehdy byli všemožně připraveni a tím zmařili hned v začátcích všechny akce rakouské armády, která utrpěla veliké ztráty. Náš  přechod přes Piavu  byl riskantní.

   Piava rozvodněna, koryto plné, pontonově mosty prohnuté do oblouku, jak  je voda brala proudem. Italové byli velice dobře zastřeleni, takže vojsko nestačilo ani mosty spravovati. Byli jsme sice skryti za břehem, přes to však byla zde spousta našich lidí raněna a zabita.

   Řev a křik ozýval se zde až do večera jako na porážce, SťaiSten  každý, kdo zůstal lehce  raněný, neboť hleděl zmizet, co mu nohy stačily.  Já  sám jsem  vystrkoval  nohy. jak  se dalo; jinam jsem nechtěl býti raněn. Navečer nastoupili jsme řetězový pochod k vystřídání první linie. Mrtvolný  pach  z lidí  a zvířat, chmurná  nálada,  to vše  působilo  dojmem skličujícím. Přes celou noc nás Italové zásobili granáty a kartáči. Okopali jsme se ve vinicích a čekali rána.

    Brzy za svítání objevil se italský  aeroplán a vybíjení lidí nastalo.  Stříleli do nás Italové  ze všech možných děl  i dalekonosných, také ovšem z pušek. S naší strany bylo velice málo dělostřelbou  odpovídáno,  a to  ještě  skoro stříleli do nás. Kolik tehdy zůstalo z té »železné brigády«, není mně známo, ale myslím, že ztráty byly obrovské. Já sám jsem byl raněn, a to těžce, do pravého ramene. Odhodil jsem všechno,  co jsem mohl, zapomněl jsem na bolest a křik, a  snažil  jsem  se dostati co  nejdále zpět. Tam u iednoho rozbitého dvora mě obvázal vojín od sanity, načež jsem nastoupil cestu k plukovnímu obvazišti.  Na této cestě jsem dostal přídavek do nohy. Přes  to všechno ale dobelhal jsem se tam přes ostřelování celých   míst  i vzadu.  Odtamtud bvl jsem již odvezen i s iinými k Piavě. kdež nás přeplavili a dvoukolovými  vozíky  odváželi na divisní obvaziště. Ani tam jsme celou noc neměli klidu, jelikož granáty  lítaly  v okolí budovy,  takže  jsme probděli celou noc ve strachu  a  bolestech. V obrovské místností ležela nás spousta na zemi, jeden vedle druhého namačkáni. Stenání, úpění, to všechno  neslo se  jako sborem. Polní kurát chodil od jednoho k  druhému, dával poslední útěchu. Jak jemu jako knězi bylo, nevím, já bych na jeho místě  to nemohl dělat, ač  jsem  tam byl jen půl dne.

   Konečně ráno nás počala odvážeti auta do polní  nemocnice č.  1004. Vedle mne v  autě ležel Ital, nalokaný plynu, žlutý jako kanárek. Vyl bolestí, pode mnou naříkali také dva těžce ranění. Tam mi vytáhli střelu z kolena.

  Odtud nás zavezli do Portogruara,  kdež mě prvně operoval maďarský lékař. Jakmile měl jíti transport sedících a  chůze schopných, hlásil jsem se, že mohu  sedět. Tak jsem se dostal, leže na podlaze ve vlaku, až do  Terstu. Odtud za několik dní byl jsem poslán do Prahy...

 Alois Žípek - DOMOV ZA VÁLKY V.