MUDr. Václav Fleischmann - PAMĚTI LÉKAŘE 1910-1920
… Britov jest prázdný. Velitelství divize uteklo. Hlaváček viděl však též prchati artilerii - jestliže totiž utíkají generálové, není to tak zlé, ti bez toho všude překážejí, ale jak utíká artilerie, jest opravdu zle!
Hlaváček si kýchnul s humornou poznámkou, že to jest jediné, co si z Gorice přivezl - rýmu. Rýmu! Ačkoliv přinášel zprávy hrozné, měl humornou náladu, která jej neopouštěla ani při dalším vyprávění, že náš batalion podle rozmluvy s Oberstljt. Petzoldem jest jedinou armádní reservou od moře až do Auzzy. S notnou dávkou ironie vyřizoval pozdravy od Petzolda, všem pánům svého batalionu, aby prý byli připraveni zachrániti milovaného mocnáře i milované Rakousko. „Nebojte se, my vytrváme. Připijme si na zdraví, neboť my budeme hájiti Vatterland a neustoupíme! Jawohl do posledního muže - to nás ještě nepoznali!"
Spontánní manifestace Hlaváčkova byla kupodivu přijímána u Němců jaksi s rozpaky. Jó, kdyby to tak bylo někde v Hinterlandu, na Burgplatzu - jó, to by se to bojovalo. Ale nýčko, zum Teufel, že nešli raději na Urlaub! Tannich, zbledlý, nemá chutě na víno, Lt. Bielohlawek nějak rychleji pomrkává! No, co na plat, myslím si. Franta ví, co dělá, ví, že možná se nám podaří prolomiti frontu a proto ťuk, pane majore. Franta má pravdu a tuk, pane majore, s námi to Rakousko vyhraje, vsaďme se. Ťuk, ťuk, ťuk.... „A to zase jó, prach sec sakra mordijé, to vyhraje!"
Oběd, vinou adj. lt. Franty Hlaváčka, protáhl se dlouho do odpoledne, slunce již zapadalo za oblaka kouře, jímž celý jeho západ byl potažen, když jsme s Frýbou za hromového burácení děl škobrtali do Trušnije na prázdnou faru, kde Oberljt. Winkler stál opět jako socha u okna s triedrem na očích. Položili jsme se na zem, i pospali nějakou hodinku, když nás vzbudil Winklerův ordonans s depeší. Winkler jen vteřinku posvítil na papírek, aby svým hrobovým hlasem jako pro sebe prohodil: „No ja, ist schon da - Alarm!". V několika minutách ubíral se alarmovaný batalion po silničkách k Lahce, Bate a Ravne, i klesal serpentinovou silnicí do kotliny Britovské za osvětlení blesků dělových, které se mnohonásobně odrážely od mraků jako od zrcadel, zrovna tak, jako hřmotné výbuchy odráženy byly horstvem. Chvílemi u své sanity, chvílemi se Sušickým, majorem, Hlaváčkem, Cortanim i Švarcrem jsem promlouval, nežli jsme dorazili do Britova.
Britov byl dosud od kanonády ušetřen, zato klášter na Monte Santo byl pod strašnou palbou. Blíže kostela jsme zastavili, nalezli do opuštěného baráčku a tam se ubytovali. Bylo pozdě v noci. Kompanie zatím obsadili částečně Monte Santo, Monte Gabrielle, leč velmi rozumně, dle přání majorova - hlídkami. Nemělo smyslu vydávati vojáky hromadné palbě dělostřelectva na pospas. Hlídky, opatřeny signálními pistolemi měly za úkol zalarmovati jádro batalionu (ukryté těsně na úpatí Monte Santa, kam italské granáty nemohly dopadnouti) v případě italského útoku. Italové byli sami dobře ukryti
za skalisky. Prospali jsme bez nehody, leč zjistili, že granáty přeletující Monte Santo dopadají hodně dozadu na Britov, i hledali jsme bezpečnější místo vpředu, abychom se přimknuli blíže k tělu mocné hory a byli též blíže k službám batalionu. Silnice Britov, Doll, Salcano byla silně odstřelována, proto kráčeli jsme velmi opatrně jeden za druhým. Potkávali jsme pouze telefonisty cizích pluků, kteří stahovali i navinovali telefonní drát. Za jedním domkem spatřil jsem znovu saniťáka Lt. Melichara do 22. p. pluku, který mířil za svým batalionem v právo ku Plavě, zatímco já opět rovnou rychle pokračoval
v cestě, nežli nás Taliáni odříznou nadobro! Sbohem, Melichárku. V Lublani „U Růže" bylo lip, vid? S Bohem!
Klášter na Monte Santo byl v jednom ohni, v nepřetržitém dešti obrovských kalibrů. Již z něho zbývala pouhá věž k nebi trčící, ostatní budovy srovnány se zemí. Někdo na mne volá německy. Ohlédnu se - Oberstabsarzt dr. Weisenstein: „Servus Fleischmann, ich wollte Dich noch einmal sehen, Du - die Sache ist ganz verloren! Wir werden uns wahrscheinlich schon niemals sehen! Lebe wohl, sei immer glücklich, bleib gesund und erinnere Dich an mich in Guten! Servus, Fleischmann!"Oberstabsarzt sedl rychle na koně ukrytého v houštině vedle silnice i ujížděl nikoliv po silnici silně odstřelované, nýbrž přímo cestou necestou, směrem k Hajdovčině. To znamená, že mě starý Štramák dává vlastně polopatě, abych prásk do Itálie? No, na tebe jsem čekal, až mně to přijdeš povědět! Hleďme, jak odtud peláší.
Konečně jsem u posledního domečku v Britově, kde předevčírem, možná ještě včera bydlel dr. Weisenstein. Domeček však jest dosud obydlen, co to? Vrazím tam i shledávám se se sličnou gospodičnou a její matkou. Ostatní utekli
a chtěli se vrátiti teprve večer pro svůj majetek. Radím oběma ženám, kupodivu statečným i klidným, utíkejte pryč, neztrácejte ani minuty, Britov bude úplně rozbit. Vezměte, co unesete a pojďte třeba ku předu k Dollu, tam nedostřelují. Nebo prchněte přes pole jako gospod Oberstabsarzt! Jen pryč odtud, nikoliv po silnici - byly byste zabity! Rychle! Svázaly ranečky, pokřižovaly se a poplakaly. Pomohl jsem ranečky uvázati na záda. S Bohem mamico, s Bohem gospodično, zachraňte se, rychle! Gospod s vámi! Dlouho díval jsem se za oběma prchajícími ženami a kynul jim v pozdrav, míře obloukem ku
předu k silnici, nikoli zpět k domečku. Ohlédl jsem se k Britovu a vidím strnulým zrakem ženy Lotovy, jak ubohý domeček zasažen plnou trefou těžkého kalibru kácí se v sutiny, napřed střecha jeho daleko široko do vzduchu rozmetána až cihly šindele i trámy létají kol mé hlavy, potom zdi a naposled krovní ohniště. Díky Bohu, že jsou pryč, chudáci. Aspoň životy zachránily. Ubohá malá ptáčata bez domova, co vše musí prožívati. No, jsou již v bezpečí. Proběhl jsem nyní úprkem zbývající nebezpečné pásmo míře do vesničky Doll v průsmyku mezi Monte Santem i Monte Gabrielle, kam Italové nedostřelovali.
Dobře jsme to provedli, že jsme zavčas opustili Britov, běda tomu, kdo tam ještě zůstal. V Dollu bylo celé jádro našeho batalionu poschováváno za baráčky, Italové pak děsně pražili na rozvaliny kláštera Monte Santa i na vrchol Monte Gabrielle. Hlídky šikovně ukryté měly ihned zpraviti batalion o útoku italské pěchoty. Teprve tehdy bylo by došlo k akci. Major Platzer s Hlaváčkem nesporně ukázali se moudrými stratégy, jednali na vlastní zodpovědnost a nikdo jim do toho nemluvil z velitelství, které první prásklo do bot. Ostatně úlohou batalionu bylo kryti ústup rakouské armády, zdržovati postup Italů, hájiti Monte Santo, Doll i Monte Gabrielle pouze tak dlouho, až by Rakušané zaujali nové pozice někde u Hajdovčiny a nás jaksi již předem určili k zajetí. Samo rakouské armádní velitelství tušilo, že Italové ku předu půjdou a takořka samo jim uvolňovalo cestu bez rezistence. Nepochybuji, že rakouská vyšší velitelství byla velmi překvapena pozdějším chováním Italů, zrovna tak jako my, kteří jsme očekávali příchod jejich velmi nedočkavě.
Aspoň později, když rakouská velení musela obsazovati Monte Santo i Monte Gabrielle nás vystřídavšími formacemi činila tak zajisté nerada. Rakouská artilerie vracela se tedy znova do opuštěných pozic nad Britovem, musela znovu instalovati vedení telefonní atd. Britov neměl pro rakouské velení žádné ceny. Jest tam pouhý jeden Landšturm batalion, ale ten se vzdá bez rány - dávno bez toho na to čeká. Italové vyplýtvali spousty munice, rozbili celé již evakuované vesničky, klášter na Monte Santu, kde živé duše již nebylo a žádný o ony pozice již nestál. A výsledek? Nejen tato VI. Italská offensiva (moje první), ale i další činily na mne dojem, že Itálie vede válku jen tak, aby se zdálo, že ji vede. Shakespeare by řekl, mnoho povyku pro nic za nic. Vidím-li státi mocnou lokomotivu v nečinnosti, upomíná mě to na kdysi válčící Itálii. Vytopená na nejvyšší možný tlak, komín chrlí spousty dýmu a topič přikládá pod kotel ještě více uhlí. Přebytečná pára proudí ventily do vzduchu, lokomotiva řve, píská, syčí a lidé i vrabci prchají, myslíce, že kotel co chvíli vybuchne. Lokomotiva, místo aby se dala v pohyb plnou parou a ukázala svoji drtivou sílu, stojí nečinně stále na jednom místě a to vše pro nic za nic...