Stanislav Macan - JEDNA VZPOMÍNKA
»In Questo Villaggio i Fanti Della Eiacenza cancellarono le Frace della Devastazione Barbarica.« Takový nápis na jednom zpustlém domě v rozbořeném Valle dei Ronchi vítal v zimě 1917 nás ubohé barbary. Stopy bojů z roku 1916 přišli jsme znovu obnoviti, a to tentokráte, díky již mnohem vydatnější italské dělostřelbě tak důkladně, že zakrátko nezbylo v klidném zákoutí Valle dei Ronchi ani tolik zdi, aby na ni mohl býti podobný nápis namalován. Pád Castel Gomberta 4. XII. 1917 otevřel nám cestu sem a dále až na Monte di Val Bellu, která se bolestivě zařezávala do zpět prohnuté italské posice. Proto také byla Val Bella u Col del Rosso toho času nejexponovanějším místem úseku mezi Asiagem a Grappou. Opevnění její prováděl hejtman pionýrů Vaněček, který si z krutých zim posiční vojny ve výškách nad 2200 metrů přinášel s sebou přídomek »komandant Pasubia«. Přes 400 metrů podzemních chodeb čtyři až osm metrů pod povrchem skály mělo učiniti naši posici na Monte di Val Belle nedobytnou. Těch 400 metrů skalních chodeb a' neuvěřitelná houževnatost hladových již vojáků všech národů Rakouska, najmě ovšem vojáků slovanských. Tou dobou drželi zákopy Val Belly příslušníci 102., 27. a 17. pluku s jednou Hochgebirgsbrigadou. Opevnění Val Belly jsme však nedokončili. V psí zimě, za krutých nočních vánic, dobývali jsme se do tvrdých dolomitů těchto svahů, znepokojováni krháním italských mitrailleus i dělostřelbou. Přestala-li vánice a nebyla mlha, zalévalo nás bílé světlo italských reflektorů, a to bylo ještě horší. V bílých pláštích choulili jsme se pak bez hnutí do sněhové pokrývky a zapomínali na řezavou zimu, která užírala prsty nohou i rukou. Těch nekonečných hodin za nocí, než jsme se dostali do hloubi jen dvou metrů na počátečních bodech projektované sítě opevnění! V tom mrazu měnilo se vše v kámen, sníh byl tvrdý jako skleněný prach a nepohřbení mrtví kolem jako kost. Dole ve Valle dei Ronchi zdálo se nám proti tomu jako někde za pecí. Proti větrům chráněné údolíčko chovalo místy pod sněhem zelenou trávu a bylo tu tak milo, když zasvitlo na sníh slunce, že se tu stulily k sobě i dva čtyřiadvaceticentimetrové hmoždýře a jedna baterie osmiček. Dokonce v prvých dnech udržovala se i pověst, že sem italské granáty, vytrvale bloudící kolem, nemohou zasáhnouti. Rozčarování přišlo ale brzy a pak tu bylo živo, hlavně v noci. Hmoždýře v sousedství našeho přístřeší v pobořeném domku pracovaly pravidelně za noci a s otřásajících se zdí padaly nám co chvíli zbytky omítky na spící obličeje. Na spící, protože to nás nijak nerušilo. Zato však, jakmile zahvízdly italslké pozdravy a jejich odštěpky otloukaly zvenčí naše zdi, byli jsme hned bdělí a rozpačitě jsme pozorovali červené jiskry poletujících střepin, nevědouce, co by bylo nejlépe činiti. Den byl ale tak podoben dni předcházejícímu, že jsme si na ten poměrný klid zde dole docela zvykli. Jen někdy, když jsme si uvědomili, jak pěkně nám přes 1800 metíů vysoké hory Zomo a Longara v týle uzavírají cestu zpět, a když jsme s jejich svahů patřili na neklidnou linii třináctset metrů vysokého Col del Rosso, Bertigy, Val Belly a Sisemolu, nebo na věčně kouřící se Grappu, bylo nám úzko z té pasti. Bylo 27. ledna. Přišel jsem v 11 hodin v noci ze zákopů do Valle dei Ronchi, vymrzlý a unaven. Nebylo ale možno spáti. Naše baterie hřměly a často v blízkosti explodovaly italské hrubší kalibry. Otřes na otřes. Přece jsem k ránu usnul neklidným spánkem. Probuzení bylo horší usínání. V sedm hodin ráno snesl se do našeho krásného údolíčka déšť plynových granátů. Dopadaly jako těžké plechové láhve a podivně pukaly. Vylekaný švec kompanie vrazil ke mně s poplachem. Přichystal jsem si masku, ale zůstal jsem ležeti na pryčně. Se mnou noclehující štábní šikovatel Stasiów byl okamžitě oblečen a na odchodu. Na jeho naléhání jsem se posadil a hotovím se k obouvání, když spadla s třeskem naše petrolejová lampa se stěny a převrhla se plechová kamna, jejichž vysypaný oheň prosvětloval matně mračno prachu, plnící místnost. Plynový granát vrazil nám kus zdi mezi našemi pryčnami do světnice. Teď byl již čas něco podniknouti. Nebylo ale mnoho na vybranou. S maskou na tváři vešel jsem mezi dveře domku a pozoroval, sedě na prázdné bedně od střeliva, v šeru, rozednívajícího se rána divoké explose začínající palby. Krytu nebylo, jedna kavernička v měkkém svahu byla tak malá, že pojala jen několik lidí a byla plná již v noci. Kromě toho jsem jí nevěřil, poněvadž její mokrá hlína ve stropě vypadala, že spadne při prvém otřesu explose. Zůstal jsem tedy mezi dveřmi, spoléhaje na náhodu, která mne zde může uchrániti od poletujících kusů venku i před zasypáním uvnitř domu. Stasiów mi ještě zavolal, že kompanie opustila při prvém poplachu obec a táboří někde nad ní v nějaké mělké úžlabině. Nechtělo se mi projiti ostřelovanou prostorou a kromě toho mne v tomto chumlu mohlo čekati nepříjemné zaměstnání, ač byla na mne řada do zákopů až večer. Zůstal jsem proto kde jsem byl. Plynové granáty přestávaly dopadati, zato hrozně zhoustly explose. Jedovatý plyn stahoval se pomalu hlouběji do údolí. Rozednilo se, před domky bylo prázdno. Opožděný vozataj, stojící za zdí před domem s koňmi a prázdným vozem, který se nemohl pro uzavírací palbu vrátiti ještě za šera do Campo Mulo a čekal až se bouřka přežene, dostal před mými zraky plnou ránu a když se dým rozptýlil, nehnuli se více ani koně ani on. Na cestě před domem leželo již pár těl a ze zdola kotliny plížilo se několik postav raněných s prvými obvazy, hledajících obvaziště. Na návsi na velkém kamenu seděl hejtman Vaněček sám. Neskrýval se před granáty. Hlavu rukou o koleno opřenou seděl nehybně a zdálo se mi, že ho trápí nečekaný zásah do naší práce na Monte di Val Belle. Viděl mne a kývl na mne. Přišel jsem k němu. Nařídil mi zjistiti polohu a bezpečí kompanie. Teď jsem měl, do čeho se mi před chvílí nechtělo, dvojnásobně. Za stálých pádů před explosemi, které ve skalnaté zdejší půdě byly velmi nehorázné, dostal jsem se ke kompanii, zjistil její posici v mělké úžlabině, příčné ke směru střelby a přijav ještě ujištění, že sem granáty dosud nepadají, vrátil jsem se k hejtmanovi zpět. Nebylo to snad dále než asi třista metrů, ale byl jsem řád, že mám ten kousek cesty za sebou, neboť v klidu na jednom místě bylo přece jen spíše možno se nějak krýti. Zastihl jsem hejtmana ve stejné posici a pozorujícího vlastní slinu na dlani. Zdál se mi nemocen. Ptal jsem se ho, chtěl ale mou zprávu. Vyřídil jsem, chtěl ale znáti přesný počet svých lidí. Nezbylo mi, než vrátiti se znovu ke kompanii. Bylo to ještě horší než prve. Pro samé dopady granátů nebylo již rozhledu. Za našimi baráky minul jsem baterii, jejíž dělostřelci, do pasu vysvlečení, pálili jako divocí. Nosiči granátů vybíhali k ní od krytého skladu střeliva níže položeného cvalem a v jednom okamžiku vyrazil mi vstříc z nějaké rozvaliny dělostřelec, mávající pahýlem v zápěstí ustřelené pravice a volající po pomoci a obvazišti. Na nízkém dřevěném stožáru pracující telefonista dodal mi trochu klidu, takže jsem skoky mezi výbuchy granátů dorazil opětně ke kompanii, kde nastalo teprve počítání lidí. Bylo jistě jedenáct hodin, když jsem se stejnou cestou v neustávající střelbě vrátil k hejtmanovi. Jeho vzhled byl ale špatný. Více ležel než seděl a byl ve tváři podivně přepadlý a zmodralý. Jeho šlachovitá, silná postava hroutila se vedle kamene, stejné teď barvy s jeho výrazným a vyholeným obličejem. Viděl jsem, že je s ním zle a nezbylo než vrátiti se znovu ke kompanii, tentokráte pro nosítka. Donesli ho do úžlabiny, ale bylo s ním stále hůře. Otrava plynem. Ráno při počátku plynové dělostřelby bylo' jeho prvou starostí, aby kompanie neopustila baráky bez masek, sám zabraňoval panice a chodil po ubikacích s maskou pověšenou kolem krku, nařizuje plynový poplach. Ten se zdařil přesně, ale on sám nadýchal se plynu. Poslali jsme ještě v poledne nosítka na obvaziště, a dva nosiči byli současně rádi, že se vzdalují ke krytému obvazišti i neradi, že nesou hejtmana v takovém stavu a že musí projiti silně ostřelovaným pásmem. Bylo nám divně v naší úžlabince. Tři dlouhé dny a noci v neustálé střelbě, na sněhu bez krytu, bez jídla a plni vši. Oheň nesměli jsme rozdělati, bylo k nám viděti. Na Val Belle bylo zle. Nosili jsme po četách nahoru střelivo a ruční granáty, a ztráty byly horentní. Z naší čtvrttisícové kompanie nezůstalo nás ani padesát. Val Bella byla ztracena a její svahy a svahy sousedního Sisemolu pokrývalo! po třech dnech na osm tisíc našich mrtvých. V noci docházející posily měly těžké ztráty dříve, než se dostaly jen do našeho údolí. Co ušetřila dělostřelba, dodělávali italští letci, jejichž čtyřicet Caproni najednou přiletělo za dne a čistilo bombami s nepatrné výše naše nešťastné údolí. Byl konec opevňování Val Belly. Jeho projektant zhynul ještě v noci 28. ledna a některá saniťácká hyena vyzula ho z bot, vzala mu hodinky i čepici. Tak jsme ho našli na Campo Mulo za tři dny. Ve skalnaté půdě jsme ho pohřbili vedle nějakého polního pátera. Teprve v následujících týdnech mu naši treňáci zřídili slušný hrob, kamenem z rozvalené stavby obložili, dřevěný kříž sroubili a mosazným křížem z dělové patrony ozdobili. »Zde odpočívá komandant Pasubia, padl 28. I. 1918.« Zelený mech na hrobě uschl a zbylí šli novým útrapám vstříc. . . Alois Žípek - DOMOV ZA VÁLKY IV