Tonda Mádl – U 102. PĚŠÍHO PLUKU

       . . .Regiment byl tehdy na odpočinku v Opčině. Nebylo tam nejlépe, ale přece stálo to za to. S mnohými kamarády  Jsem  se tam  sešel.   Po týdnu nás odvedli ke Kcnstanjevici, odtud pak za  zvuků hudby dál a dál, za Gorici, k Lokvi. Odtud pak do Čepovanského údoli.

  To by byla kapitola sama pro sebe. A kapitola z nejtěžších a nejhroznějších.

  Čtyři neděle leželi jsme v  záloze nad údolím v  lesnim  podrostu.  Tři neděle z toho dnem i nocí pršelo a nad námi nebylo nic než z chvojí postavené boudy a voda dole, voda nahoře. Další  čtyři neděle leželi jsme přímo ve frontě,  ve  skalním srázu  nad  údolím, do něhož každých deset minut tloukla děla všech kalibrů.  Nalevo od Nás byl San  Gabriel. V těch dnech,  aniž bych o tom byl věděl, měl jsem tam mladšího bratra. Dnes a denně se

o ten prokletý vrch bojovalo  a my, ležíce mezi balvany,  dívali se na obrovské  zápolení, snažíce se proniknout neklesající černou clonou dýmu.

  V tato místa nás vedli v  pravé  poledne. A vzpomínám  si, kolik  lidí  padlo, než jsme došli  k  »batalionskomandu«  91. pěšího pluku, které bylo na  padrť  rozstřílené a kolem něhož  leželo tolik mrtvých, že jsem  je za celou dobu své vojny neviděl. A ta cesta  lesem nahoru!  Stoupala  jako  provazový řebřík, byla neustále zasypávána šrapnely a granáty. Kolem cesty se země pod nohama ve strašném zápachu bořila — tolik lidí tu bylo pohřbeno.

   V noci  jsme chodili pracovat do předních zákopů. Cesta do zákopů byla cestou smrti. Nebylo lze se na ní zastavit a přeběhnout  se muselo skokem. S protějších vršků ostřelovaly strojní pušky a Italové tady dovedli střílet.  Na svahu cesty,  obráceném proti zákopům, leželi kolikrát vojáci v řadách pokoseni jako  žito.

    Tehdy jsem se dostal zpět ke trénu. Stanoviště měl v rozstřílené vesnici Čepovanech, a byť  to nebylo daleko za frontou,  přece zde byl  jen klid. Spali jsme v barácích a nedbali nbezpečí. Několikrát tam zapadly těžké granáty, čím  dál, tím méně.  Dokonce proskakoy podivné zvěsti:  že  bude konec  války. Někde u  Tolmina prý  je  s  Italy  sjednáno, že couvnou  s fronty,  protože války už  mají dost.

    Nikdo nevěřil. Těm, kdož s těmi zprávami přišli, jsme se smáli. Jednoho večera však přišel rozkaz, že všechno  musí být  v pohotovosti. V noci prý začne  ofensiva a ráno  se jde kupředu. Noc byla tichá, tišší než kdykoli  jindy, jen asi kolem  jedné hodiny ranní se na půl hodiny silněji děla rozehrála.

   »Kikslo to,« řekli jsme si škodolibě.

    K velikému údivu však ráno v  šest hodin všecko nastoupilo a mocným proudem hnalo Čepovanským údolím  vzhůru. Trény, pěchota, děla, všecko v jediném prudkém  toku a v největším spěchu.      

   Silnice nestačila. Nikomu se nedopřálo odpočinku a šlo se do zemdlení. Od Lokve s hor střílela přes naše hlavy rakouská dalekonosná děla. Koně u děl  padali a nikdo si s nimi nehrál.  Přeřízli  jednoduše postraňky a bez zdržování jelo se přes koně dál.

  Na příkrých serpentinách hor to bylo ještě horší. Tam šlo o život. Nikdo by, vida nekonečný proud, neřekl, kde se to všecko vzalo. Nad námi zoufale poletoval italský aeroplán, střílel zběsile do postupujících mas a bylo na něm znát, že celá posádka v něm je znervosnělá.  Dlouho jej nechali na  pokoji. Neměli kdy .si s ním hrát, až odněkud zleva jej k polednímu sestřelila baterie. Zakolísal v modré, slunečné výšce, převrátil se a jako šipka slétl před  nás na hory.

  To už jsme potkávali italské zajatce.  Napřed malé hloučky, potom už celé pluky. Seděli v příkopech a smáli se na nás.

  Abych pravdu řekl, nikdy jsme Italů neměli rádi. Italský voják byl hrdina jen tehdy, když  byl k němu člověk obrácen zády. A  já nevím, jak tehdy se nám to v hlavách zrodilo. Ale když jsme si vzpomněli na všecky ty pověsti  o zradě Tolmina, a na to, že takto konec války nebude, ale že to znamená její  prodloužení, kdož ví, na jak dlouho, nenáviděli jsme jejich usměvavých tváří. Vzpomínám, že i  hoši 102.  pluku, když uviděli  celý zajatý  102. pěší italský pluk  a  zajatci je vítali  nadšeným potleskem, poplivali je a několik  jich  tam  za  jejich  povzbudivé »Bravo, Austriaco« zbili.

   Tehdy  jsme  si řekli,  že to bude konec  Itálie. Sympatie naše platily čtyřdohodě. Byť   jsme stáli proti ní ve zbrani, přece jsme v ní  doufali a věřili  v ní. A náhle tohleto!  Sli jsme  a nebyli jsme vítězným vojskem. Podvědomě  jsme cítili, že je to pro  Rakousko  i Německo  skvělou vzpruhou a hrozili jsme se,  jestli to  tyto státy vyhrají.

   V koutku našich duší  však přece tkvěla  jen víra, že Francouzi nebo Angličané někde  tento zbabělý útěk Italů zadrží.

   Sli jsme  však den,  dva,  tři,  přešli jsme  frontu u Canale, došli jsme k Tagliamentu a  všude na silnicích do nekonečna míjeli jsme  opuštěná děla,  vozy a zase děla, nesmírná  bohatství a miliony, a na všem bílé cedulky  »Deutsche  Beute«.  Jen tu a tam na nějaké  káře nebo na děle  bez závěru  a bez kol  skromná cedulka, že je to kořist rakouská.

   V  opuštěných sanitních  vozech  umírali  ranění italští vojáci, v polích ležela sta a  sta  vysílením  padlých  Italů, zdivočelí koně se mezi nimi proháněli  a v příkopech šly nekonečné řady zajatců.

   V předních  liniích  šlo  německé  vojsko.  Okupovalo kdejakou vesnici, kdejaký krám  vyrabovalo a všude čpěla rozlitá vína a likéry. Vítězné, postupující  vojsko už nedbalo  kázně. Opouštělo své  pluky a ve sklepích

 spijelo se do němoty. Kradlo,  na co přišlo.  Objevil-li  se někde dobytek, krávy,  vepři,  husy,  zabíjelo   jej  na  potkání. A nešetřilo  s ničím.  Ze zabitého kusu  vzalo si nejlepší  část  a ostatní zahodilo  do příkopu.

  Na všech stranách hořely vesnice. Uděšení obyvatelé, kteří neměli  již času prchnouti,  byli zalezlí v barácích a  hlavy nevystrčili.

  Všecko kolem bylo ohromnou spouští.

   Nejdelší odpočinek jsme měli  v  Pozzuolo.  Vešli jsme tam za zvuků hudby opilí a v hodině  obsadili  jsme nejlepší  domy. Nevím,  protestoval-li někdo.

  Já se  třemi kamarády ubytoval se  v opuštěném domě lékárníkově.  Obsadili jsme ložnici,  v koupelně ohřáli vodu a po  mnoha a mnoha nedělích prvně jsme se vykoupali. Protože jsme neměli jiného prádla než to, co  jsme měli na sobě, a to bylo zavšivené a špinavé, oblékli jsme se do toho, co jsme našli.  Do hedvábných  dámských  košil,  do dámských kalhot, a když jsme se při elektrickém  světle  podívali do  zrcadel, div jsme nepo pukali smíchy. Vypadali jsme jak baletky . . .

   V Pozzuolo byl hotový  ráj.  Hladu vůbec  nebylo. K snídani byla polévka a ovar, k obě du knedlíky a vepřové, večer jaternice, jelitka, a tak to  šlo  den ze  dne.  Kávy však nebylo, a  tu byly  chvíle,  že  jsme chodili jako  umučení,  maso jsme  už  zahazovali, ke kuchyni ani nechodili a půl života bychom byli  dali za to, kdybychom  mohli  mít šálek oné sprosté, oslazené vody, na  niž jsme  vždycky  tolik, tolik nadávali . . .

   Na náměstí denně odpoledne  vyhrávala  hudba.  Z civilních  lidí  se  však nikdo k ní  nepostavil.  Hrála  jen  pro  vojáky.  Okna všech domů byla  zavřena,  zavřeny  byly  i dveře, a musel-li někdo z obyvatelů vyjít,  utíkal kolem  se sklopenou hlavou.

   Po namáhavých pochodech  a po  vší bídě oddali jsme se hříšnému odpočinku. Kde byla  fronta a  byla-li vůbec jaká, nikdo nevěděl.  Ani důstojníci to nevěděli. . .

   . . .Po odpočinku v Pozzuolo vydali  jsme se na další pouť. Šlo se vesele, hudba hrála  do kroku a nikdo se netajil,  že takhle dojdeme až do Benátek.

    Prošli jsme v těch dnech mnoho a  mnoho podivných  italských měst. Nejvíce  na nás působilo Sacille, staré město  s věží,  na níž kostlivec odbíjel hodiny, s  demolovaným divadlem, v jehož hledišti si  říšští Němci  udělali pro své  koně stáj. A tu jsme zpozorovali, že říšské vojsko je stahováno z předních linií  zůstává zpět. V předních  liniích jsme je vystřídali my. Němci zůstali  ve  městech  a  zlí jazykové  tvrdili — a jistě právem — že tu musí  zůstati proto, aby odvezli svoji  kořist. A  panečku,  to  byla  kořist! A  těch  vysoko naložených  vozů,  co jsme  potkávali!  Němci měli nakvap, aby stačili všecko odvézt! Mezi nimi bylo mnoho  těch,  kdož  jim záviděli. Nejvíc  důstojníci. . .

    Fronta  se udržela na Piavě. Ne, že by ji udrželi  Italové; ti by byli běželi až do Říma,  bylo by  pravdou to,  co nám  divisionář u Piavonu říkal, že není daleka doba,  kdy se projedeme v gondolách před  Svatým Markem.  Frontu udrželi Francouzové a  Angličané. Marno bylo  dostati se přes Piavu. Zarazili jsme na jejím břehu, nejdříve  u San Stefano, potom v malém rozstříleném městečku  Bigolino. Tam  jsme  také po prvé pocítili hlad. Lupičství ve  velkém a ničení zásob přineslo ovoce. Nebylo do čeho kousnout. Kuchyně se velmi často  do fronty nedostaly, protože je  rozstříleli na silnicích, a tak nám nezbývalo  mnohdy nic jiného, než potulovat  se s nasazením života krajem a hledati koňské zdechliny.

  Potom kdosi přišel náhodou  na zakopaná potraviny.  Obyvatelé, dřív než utekli,  zakopali je pod podlahami,  na polích, v zahradách, všude tam,  kde by se  toho  nejméně kdo nadál.  Zásoby cukru,  čokolády i mouky, kávy, čaje, slaniny a j.  Věřili,  že ustupující vojsko se zastaví, odrazí nepřítele a vrátí se všichni  zpět.

  Nestalo  se tak,  a my chodili po Bigolině, hledali a hledali, a  co nezničila děla, zničily naše ruce. Zbytky městečka  obrátili jsme naruby, několik dnů  jsme  se poměli jako  bozi, hladu jsme však neutekli.

  Bigolino  leželo na břehu  Piavy. Naproti nám táhly  se zákopy a  už tam nebylo italského vojska. Vystřídali je Francouzi,  francouzské bylo i  dělostřelectvo,  a to  neznalo, jako Italové, zarazit před každým jídlem boj.

Střílelo  bez přestání,  decimovalo  rakouské pluky a  nedalo  jim klidu. Dny v Bigolině byly těžkými. Naučily nás konečně už jednomu: vykašlali jsme  se na všecko. Nevystřelili jsme jediné rány, chodili jsme shánět jídlo, a na hlídkách, pokud to střelba dovolila,  spali jsme jako dudci.

  Věřili jsme, že to zde jednoho dne praskne a katastrofa že bude taková, že do konce života na ni  nezapomeneme.

  Přišla za půl  roku . . .

Alois Žípek - DOMOV ZA VÁLKY IV