Václav Rajek - NĚKOLIK STRÁNEK VOJENSKÉHO DENÍKU (2)
...Na Nový rok vstáváme celí zmrzlí, údy nemožno natáhnouti, jak jsou zkřehlé; hoši dělají oheň, vaří se káva, od Asiaga hřmějí děla, u Tosy byl sestřelen italský aeroplán, shořel i s pilotem a důstojníkem, trosky leží na louce.
Dne 19. ledna 1918 dán rozkaz k odchodu z Val di Capra, jdeme po serpentině přes Campo di Mulo, Kolombaro, Roccolo, Galmarara, Portule do Larici, kde máme zůstati v reservě, až pluk bude zase doplněn: jsme přes noc v údolí, zima trochu polevuje, jest slunečno, celý den a noc jsme nedostali nic jisti. Dne 21. ledna jdeme na Monte Zebio, jsme ubytováni v italských barácích, všude plno vší, koušou nás nestydatě, jdu do Larici ke komandu pluku, v noci pustou krajinou na Monte Zebio. Je hezky, měsíc mně svítí na cestu, jdu pomalu a vzpomínám na domov. V jednu hodinu v noci jsem' přišel na Monte Zebio, hoši mají čaj a rumu dost, pijeme do rána »agonii« (tak se říká rumu po vojensku). Dne 29. ledna italský útok na Col di Rosso a Monte di Val Bella, Italové jsou odraženi. Druhého dne útok na Franceso, dva prapory našeho pluku ženou útokem na skály Franceso, dva jsme v reservu. Je strašná zima 32° mrazu, hoši padají jako dříví v lese, do rokle lítají granáty jako včely, strašno se na to dívat, mrtvoly leží všude v cestě, zmrzlé jako kost. Našemu desátníku M. Liškovi urazil granát obě nohy, chudák volal: »Hoši, pomozte mi!« Jak mu máme pomoci, když má, chudák, obě nohy uražené; vykrvácel ve sněhu. Skoda ho, doma žena a dvě děti. Poslední pozdrav vzkázal dětem. Je pochován v lese u Asiaga. Ranění naříkají zimou a bolesti, nosí je do Campo Mulo do reservní nemocnice, kde se stal veliký skandál. Generál totiž dal večer všechny raněné vynésti ven, z Tridentu si přivezli holky, vzali si plukovní kapelu od 75. ppl. a hráli a pili až do rána. Venku ranění a nemocní do rána pomrzli, ač mohli býti zachráněni. Na k . . . y z Tridentu měli automobily, ale pro raněné ne. Ráno jdeme kolem a vidíme vše pomrzlé. Náš praporčík Čechura od sanity jim tam — těm vysokým důstojníkům — zato vynadal a hned si strhl hvězdy s límce, že bude raději u setniny. Zato hned z něho udělali blázna a poslali ho do Prahy. Odpoledne všechny mrtvé zakopali na louce u Campo Mula směrem k Maudriele, tam leží přes 300 hochů, vesměs Čechů, mezi nimi asi 6 Italů. Pokoj vám, hoši zlatí, málo nás zbylo! Dne 1. února přestalo se útočiti, přijdou teď na to Maďaři. Na Col di Rosso padl ndp. Múller z Mimoně, rodem Němec, ale dobrý k nám, lepší nežli některý český důstojník. Pochován je v Griguu dole v údolí. Klid byl do 11. února, mrzne stále silně, až vše praští; nejhorší je noc, neboť spíme venku v lese. Večer 11. února začíná Ital ostřelovati Campo di Mulo, vyhledali jsme si díru ve skále, nějaké medvědí doupě, a ustlali jsme si tam, Berka, Petřík a já. Jsme jako v saloně, máme ohniště, granáty lítají kolem nás do skal. Za bubnové palby krčíme se tu kolik dnů, až 22. února v 7 hodin ráno dán rozkaz k odchodu z Campo di Mulo. Je nám veselo, jdeme si dozadu odpočinout. Mne a Petříka posílá hejtman napřed do Osta a la Baricata, kde je nyní naše polní pošta a kde máme oznámiti, kam se stěhujeme. Potom máme přijíti za plukem do Mezolombarda, tak zní dědkův rozkaz. Jdeme vesele, mrzne silně, na cestu máme 2 1 rumu a konservy, jdeme po silnici k Mandriele, sestupujeme po příkrých skalách do Sylvy, kam jsme došli k večeru; čím níže sestupujeme, tím je tepleji; přišli jsme dolů do Grigua a tu je již všechno v květu, hlavně fíky a mandle. Večer jedeme drahou do Matarela, kde táboříme na louce a pereme si prádlo v Adiži. Večer odchází celý pluk přes Trident do Mezolombarda, kam jsme přišli před půlnocí. Spíme venku, neboť je tu krásně teplo, hoši jsou zase veselí, hrají na harmoniku a zpívají. Ráno nás ubytovali po domech a v kasárnách tyrolských střelců. Mezolombardo je hezké městečko, kolem nebetyčné skály. Mnozí lidé umějí česky a mají nás rádi, že jsme Češi. Zato místní velitelství e maďarské jako všude, kam přijdeme. Všude se válí ta pakáž maďarská, ale s námi ať si nehrají! V Mezolombardu jsme zůstali do 23. března 1918. Chodili jsme na víno k Češce Nepomucké; litr stál 1 kor. 60 hal., pitky byly veselé, něco se u trénu ukradlo, deky, boty, kůže a co se dalo. Civilní Italové to dobře zaplatili lirami a pak se pilo často do rána. Maďary i s důstojníkem, kteří chodili patrolou, jsme několikrát důkladně zbili, tak nám dali pokoj a raději se nám vyhnuli. »U černé Italky« dostal jednou poručík Gruber od našich hochů bití, že nemohl domů, za to, že proti nám zakročil. Byli jsme půldruhého roku v zákopných pustinách a tak je z nás z každého divoch. Z kádru dostali jsme dva bataliony a 23. března šli jsme na dráhu a zase do toho; nevíme ani kam. Na nádraží v Mezolombardu probodl zezadu nadporučík F. Koprnický z Prahy vojáka od technické setniny bodlem. Nebýti rozvážnosti našeho setníka Mareše, mohlo dojiti k tuhé bitvě mezi hochy a důstojníky. Když vřava utichla, hnul se vlak do Tridentu. Čekáme v tridentském nádraží, konečně v noci vlak se dal směrem na Rovereto, jedeme až do Villa di Lagarina, odkud vlak dále nesmí, neboť fronta je blízko. Jdeme pěšky přes Nomi do Isery, tam nás rozdělí na dvě části: jedna část jde do Mori, druhá do Ronso. Je zde krásně, kvetou tu mandloně a vavříny; na frontě zatím klid, připravuje se jarní ofensiva. Dne 25. dubna 1918 přesunuta fronta na Rivu, jdeme přes Vila Lagarina a Podersano na vrch Castelano, stoupáme po příkré silnici do Castelana, pod námi v malebně nádherném údolí Rovereto. V Castelanu leží dosud sníh, je tu chladno. 1. května jdeme dále k Rivě, tam zase krásně teplo, Italové střílejí na Areo a Ronso. Dne 19. května útočí 50. a 111. pluk na Zugna Forta, byli odraženi, a 50. pluk má mnoho ztrát. Naše baterie házejí těžké granáty na Doss Alto, bubnová palba trvá celou noc, ráno začíná pršeti, palba tichne, sedíme na skále, potom jdu do Nomi ke komandu. Dne 23. května začali Italové bubnovou palbu na Zugna Forta, 3. batalion našeho pluku je tam, granáty strašlivě řádí v zákopech; vrch, porostlý travou, nyní suchou, začíná hořeti, chytila tráva a od ní křovinv, hustý dým se valí do výše, vrch je v jednom plameni, hasiti se nemůže. K ránu střelba tichne ... Dne 24. května jedeme na dovolenou do Čech, kéž bychom sem už zpátky nemusili! Z dovolené jsme se vrátili 16. června. Po celý červen vzájemná střelba z děl. Ve Vila Lagarina zabil Talián děvče na silnici a 10 vojáků od 75. p. pluku. Druhého července ráno odchod z Rivy do Tridentu do reservy. Bojí se nás nechati české pluky na Gardském jezeře, je to tu nejisté! Jakmile by Talián prolomil naši frontu na Gardském jezeře, okamžitě byla by odříznuta celá fronta od Rivy až pod Piavu. Proto dali nás rozumní pánové raději do pevnosti, ale tam jsme dlouho dobrotu nedělali, peněz bylo dost a vína také, a tak jsme pili a s Maďary se prali jen což. V Tridentu jsme byli až do 26. července. Odtud odchod do zákopů přes Matarelo, Folgaria na Campomolon, italskou pevnost, dobytou rakouským vojskem. Stoupáme zase do skal, cesta krkolomná, v noci odpočíváme, ale ještě je 2000 metrů do výše před námi. Ráno 28. července stoupáme dále na Campomolon, vysokou horu, že s ní je viděti daleko přes Alpy . . . Sněhové hory se tyčí k nebi, orli krouží vysoko ve vzduchu, veliká zima, spíme venku pod skalou, teprve večer jsme přišli na určené místo. Zákopy jsou na Campomolonu a Sellugiu. Od nás jsou krásně viděti Benátky s mořem, Milán, Verona a celá italská rovina, dalekohledy vidíme jezdící vlaky a lidi ve vinicích a na polích, ale nejkrásnější jsou Benátky s mořem, zvláště ráno při východu slunce, když je moře rudé, potom zelení a konečně se leskne jako stříbro, řeky do něho ústí jako stříbrní hadi, odtud s hory vidíme tři: Piavu, Brentu a Adiži. Dne 2. srpna začal padati sníh. Dole krásná zeleň, u nás bílo sněhem. Italské aeroplány krouží často nad námi. Bulharská armáda kapitulovala 24. září. Snad se blíží konec našeho utrpení, toho pekla. Nadporučík Klement nám šeptá něco o Čechách, že se tam něco kuje. »Ale, kluci, mlčte, nebo nás ještě odstřelí. Ale pojedeme brzy domů!« Kázeň už je pryč, každý si dělá, co sám chce. Dne 28. září slavíme .svátek sv. Václava, pijeme celou noc, děla hučí od Monte Sellugia a Rivy, padá sníh, zalezli jsme do boudy a oslavujeme bulharskou porážku. Česká pošta se pálí hned na polním pošt. úřadě č. 431; výtečníkem v pálení české pošty je vrchní oficiál Brauman z Děčína, ten lump nám pálí noviny a vše české: den co den přijde pošta, ale jenom německá. Zase jsou konflikty s Němci, hoši jim zpívají novou píseň »Ubohé Rakousko, již je ti ouzko, Němci již mezi nás nejdou, něco čujou, špičkují nás všemožně, že budou míti Čechoslováci zase válku s Němci, někteří dostanou za to pořádnou facku a mlčí, bojí se nás. Je nás víc a na protější straně Taliáni, takže by byl dřív konec, ale jen když bude do vánoc. Na polním úřadě poštovním je český úředník z Prahy, asistent Svátek, s tím mám vždy poradu, říká: »Jen čekat, za týden jsme doma.« Jednou jsme šli s Hrádkem z Campomolonu pro poštu do Soffu, ale na poště nám řekli, že ji spálili. Namíchalo mě to a povídám: >S tím to již ten Hindenburg nevyhraje!« — Ale za mnou stál ten lotr oficiál Brauman a hned na mne udělal trestní oznámení k pluku, jenže se, chudák, mé degradace a zavření už nedočkal. Potom nám dali poštu, ale jen pro Němce a důstojníky; když my ne, tak Němci také ne, poštu jsme jednoduše hodili do ohně a byli jsme vyrovnáni s Němci. Byla z toho velká revoluce u Němců, ale hned se na ně vzaly kvery a Němci už raději mlčí, neb by dostali kolbami do lebek. Ve druhé polovici října, asi 16., dali nám zimní prádlo a kožíšky. Je zima, od rána zuří sněhová bouře, těšíme se vždy na večer, až se sejde těch pár revolucionářů v boudě pod skalou u četaře Šimka, Sokola tělem a duší z Hronova. Tam u něho se sejdou Češi: četař Bečvářík, šikovatel Kaplánek, Jelínek, Meiner a ostatní, pije se víno pro důstojníky, občas k nám přijde nadporučík Klement a polní kurát a bavíme se až do rána. Sedíme zase pohromadě. Památný den 30. října. Venku skučí vítr, Šimek načal sud vína a pomalu se pije. Vtom se otevrou dveře a nadporučík Klement volá: »Hoši, jsme svobodni, v Praze revoluce, karlíky dolů!« — Hromové »hurá« otřásá boudou, víno teče jako voda, četař Šimek sundává čepici a zpívá zbožně: »Zachovej nám, Hospodine« — a hned nato všichni: »Hej, Slované . . .!« Přilítne poručík Hoffman a řve na nás, že se to nesmí; je vyhozen z boudy a zpíváme dále: »Kde domov můj« a »6. července«. — V jednu hodinu v noci přišel telegram, že každý může jiti, kam chce, třeba domů . . . Ohromné haló, každý praští kverem, vezmeme si na záda svůj majetek a jdeme o půl 2. hod. v noci z Campomolonu dolů. U Soffu na silnici vidíme všude plno děl a třenu. Jdeme celou noc, ráno jsme přišli na Folgarii, je nás pohromadě asi 70 Čechů od pluku, ostatní jdou též, ale přes Monte Rover; naším velitelem je nyní setník Šašek z Plzně, hodný člověk a upřímný Čech. Naložili jsme si na 10 vozů maso a různé potraviny a cestujeme domů. Večer jsme došli do Matarela, kde táboříme na louce a vaříme si kávu a konservy. Potom jdeme ke Tridentu. Ten chaos po silnici nedá se ani vypsati. I mrtví leží podél cesty. Dělostřelci, automobily, trény, vše v jedné směsici. Civilisté rabuji vojenská skladiště, odnášejí vše, co se dá, ohromné zásoby mouky, cukru, tabáku a všeho. Jdeme přes Trident, který jest už prázdný, pevnost vyklizena až na důstojníka, který ji předá italskému veliteli. Měsíc nám svítí na cestu, jdeme směrem na Mezolombardo, kam jsme přišli v poledne. Na silnici jsme se po menáži vyspali a večer putujeme dále k Meranu, zpíváme si celou cestu, je nám veselo; v Meranu jsme již potkali první italské hlídky, které nás pro- hlížejí. Kdo je Čech, může jiti dále, Němce zajímají a vedou je zpět do Tridentu. Tu je hned každý Čechem i poručík Hoffmann a jiní. Nechali jsme je, vždyť i oni chtějí domů... Alois Žípek - DOMOV ZA VÁLKY V.