Antonín Zoglmann - Po průlomu u Tolmína
... Dne 22. října 1917 zahájili naši a Němci poslední rozhodnou ofensivu na Soči. Pozdě večer se prodíral náš pluk — pěší 45. — ze zálohy do bitevní čáry na silnici pod výšinu 801.
Cesta byla nebezpečná, neboť jsme se prodírali přes kamení, křovinami a nízkým lesním houštím po stráni, bičované nepřátelskými granáty. Často jsme musili ulehnouti a čekati, až se pluk jakž takž shromáždí a až se nepřátelský reflektor rozmáchne, abychom v pekelném lomozu hrubé palby viděli aspoň několik kroků vpřed a nespadli do některé z četných zrádných průrev a roklin.
Bylo možno postupovati jen velice pomalu a opatrně, neboť bodla i pažby pušek narážely na balvany, okované boty skřípaly o kamení, hlukem mohl býti snadno upozorněn nepřítel, který měl na stráň a na její pěšiny přesně namířeno, jak o tom svědčily četné nálevkovité otvory, zpřerážená křoví a nepohřbené zohavené mrtvoly padlých.
Když jsme konečně dosáhli úzké silnice, musili jsme, přikrčeni v jejím zpola vodou naplněném příkopu, čekat, až všichni opozdilci, a tmou ještě tápající, se sejdou. Po hodině hlášeno celkem 21 raněných a že není dosud přítomen velitel pluku s pobočníkem; vyslaná horolezecká hlídka našla ho silně poškrábaného s odřenou nohou sedět na kameni a svedla jej opatrně dolů.
Smýkali jsme se pO' kamenitém, srázném terénu po tmě, zahaleni dýmem vybuchujících granátů a zasypáváni úlomky kamenů a blížili jsme se do ohnivé čáry, v níž a před níž se země trhala jako při zemětřesení.
V té chvíli zahajovalo 20 německých baterií u Tolmína obrovský útok bubnovou palbou bomb a granátů, naplněných prudce otravnými plyny, proti kterým prý sebe dokonalejší masky nechránily.
Za dvě hodiny spustilo podobnou ouverturu k příšernému dramatu lidských vášní i naše dělostřelectvo všech ráží.
Ráno v šest hodin se měl začíti útok pěchoty proti italským drátěným zásekám, před nimiž byl široký pruh půdy podminován. Čekali jsme zatím v zabláceném příkopu silnice.
Nadporučík Blažek obdržel o 11. hod. v noci rozkaz, aby jeho setnina prodloužila bitevní čáru třetího praporu 30. pěšího pluku na výšině. I šel napřed sám na hřeben kamenitého, táhlého vrchu, aby se podíval, kde je prapor rozložen a přijal od jeho velitele bližší pokyny.
Počasí bylo takové, že by člověk ani prašivého psa nevyhnal z boudy. Déšť se lil v hustých proudech z nízkých olověných mraků, burácel vzteklý mrazivý vítr, a v husté tmě nebylo na krok vidět; za takové sloty běhal nadporučík po pustém, skalnatém svahu, tvář mu ošlehoval a bodal ostrý déšť, vítr ho' srážel k zemi, klopýtal o balvany a upadal mezi ně, nohy zapadaly do úzkých rozsedlinek a děr mezi nimi, chvílí práskl nedaleko něho granát, roztříštil kus země a ostré kamení rozdrceného balvanu sypalo se lijavcem na všech stranách, několik větších přirazilo jeho ocelovou přílbu k čelu hlouběji.
Do poslední nitě promoklý našel konečně levé křídlo praporu, informoval se u velitele krajní setniny, až kam má rozvinouti své mužstvo, a tápal za hřímavého pochodu pekelné hudby nepřátelských děl nazpět k silnici, padaje přes mrtvoly padlých; se skučením větru se mísil zoufalý nářek a hrozné stenání raněných, kteří se marně dovolávali pomoci zdravotní hlídky, v takových chvílích obyčejně jako do země propadlé. Na silnici našel mužstvo i důstojníky zkřehlé a promočené; vedl setninu po krátkém odpočinku vzhůru toutéž cestou smrti, po které už sám dvakrát kráčel. Padali přes kameny, mnozí byli raněni, několik zohaveno, zkomoleno k nepoznání, mnozí se po prvním zakopnutí položili opatrně za balvan a už nevstali, čekajíce skromně, jak se to skončí; chytřejší z nich poznali, že nepřátelské granáty dopadají hustěji těsně za ně a jen pořídku před ně, vzchopili se a spěchali za setninou, úzkostlivě volajíce nadporučíka; ovšem hlas jejich jen málo byl slyšitelný v hučení větru a ječení děl. Pro hustý déšť, nízké mraky a spousty kouře nebylo možno ani uhodnouti, je-li ještě noc či už den.
Dosáhnuvše prořidlé bitevní čáry, leželi v ní nečinně řadu hodin; až 'odpoledne bylo veleno »Vzhůru!« a podniknut útok. Ale k zákopům italským nebylo lze proniknout; hustého pletiva jejich drátěných zásek rakouská děla nezasáhla ani jednou rámou, spojovacími dráty v příšernou činnost uvedené podzemní miny se rozehrály hroznou hudbou a rozmetaly dokola údy předních »odvážlivců«, hnaných bajonety zadních, v jejichž řadách zuřily strojní pušky, kosíce vyděšené a promoklé vojáky jako kosa zralé obilí.
Ustoupili jsme tedy se značnými ztrátami na hřeben výšiny, abychom tam sečkali, až naše dělostřelectvo aspoň částečně zničí nepřátelské záseky a jejich podminované předpolí, nebo až Němci u Tolmína prorazí a Italové ustoupí. Tohle druhé bylo jistější, neboť velitel baterií právě hlásil, že jest už přesně orientován a že se děla začnou hned zaměřovat!
Nastával opět večer. Déšť lil znovu hustěji, jako by chtěl s balvanů i s těl padlých smyti krev, v jejíchž kalných stružkách se dosud živí brodili a povalovali už plných 24 hodin, takže jejich promoklý hadrovitý šat byl poset rezavými hnědými skvrnami, posledními to památkami na jejich padlé soudruhy. Rozběsněný vítr jako příšerný uragan skuhral ďábelským hlasem padlým a umírajícím »De profundis«, kterým italské reflektory zářily na odchodu do života věčného. Tma kvapem houstla; na výšině leželi porůznu za balvany přikrčeni vyhladovělí, na smrt zemdlení a hrůzou vyjevení vojáci, různé oddíly a druhy zbraní byly v nepořádku pronášeny. Nepřátelská děla se rozehrála znovu hrozným jekem, takže se země chvěla v základech.
Záře explodujících granátů, nízko nad hlavami prskajících šrapnelů a bílé, deštěm namáhavě cestu si razící světlo reflektorů ozařovaly na chvíli v i míru nevábnou výšinu, takže nadporučík zahlédl nedaleko sebe vždy pouze dva, tři muže. Vtom dán náhle povel »Vzhůru!« k novému útoku; Blažek se namáhavě a nerad zvedl, pobídl mužstvo a tápal nejisté ve tmě kupředu, narážeje každým krokem na balvany nebo zapadaje do ostrých rozsedlin. Zuřivé volání velitele praporu: »Compagnie Oberleubnamt Blažek schnell vorwarts, Laufschritt!« znělo mu jako nejapný vtip nebo šílené přání někoho, kdo sedí v teple; nejloyálnější a největší Rakušák nemohl v neproniknutelné tmě a mezi kameny tohoto nesmyslného rozkazu vyplnit. Po desíti krocích usedl nadporučík mezi skupinu balvanů a naslouchal.
Ticho.
Proč neslyším za sebou kroků setniny, skrupání bot o kameny a těžké oddychování vysílených vojáků? — napadlo ho a zapátral úsilně do1 černě zející tmy. V té chvíli zalil italský reflektor jasným, mléčným světlem příšerné bojiště a odpovědělo nadporučíkovi, že jde kupředu zcela sám, že nejde za ním ani jediný muž. Zbytek setniny byl porůznu ukryt za balvany, někteří utrpěli krvavé oděrky na nohou a rukou, před chvílí odešel na obvaziště praporčík, raněný do ruky odlétnuvším ostrým balvanem.
Nadporučík se rychle rozhodl; ve tmě nebylo možno vytahovat vojáky z velice nejistých úkrytů, zpět tápat se mu nechtělo, sám útočit na Italy ovšem nemohl. I zalezl do malé kaverny, kterou mu asi pět kroků před ním ukázal reflektor, v níž seděli kolem malého, mdlého ohýnku čtyři vojáci. Byli celí rozdrásáni, potlučeni, potřísněni krví svou i pobitých soudruhů, smíšenou s kalnou vodou, blátem, obličeje jejich byly počerněny dýmem granátů, oči šíleně vytřeštěny a krví naběhlé. Nemluvili, pouze hrčivě a ztěžka oddechovali.
Sotvaže mezi ně nadporučík přisedl a necelých deset minut držel zkřehlé a do krve odřené ruce nad plamenem, zahřměla v kaverně temná rána a nadporučík byl mrštěn hlavou na tvrdou zeď, až se mu přílba zaryla hluboko přes uši; v hlavě temně hučelo jako vodopád, v levém lýtku cítil napínavou bolest; vzpamatovav se poněkud z leknutí, vymotal se na vzduch a jen jako z dálky slyšel z kaverny volání vojáků o pomoc, úpěnlivý nářek a chrčivý chrapot. Když se Blažek na větru a v dešti poněkud vzpamatoval, nejdříve se ohmatal; měl jen silné krevní podlitiny na hlavě a na lýtku. Vrátil se do kaverny a viděl, že jeden voják je mrtev, temeno jeho hlavy a mozek byly rozmetány na nízké stěně kaverny; jiný byl rozdrcen právě v rozkroku, jak seděl u ohně v dřepu; ostatní dva byli raněni lehce. Pátraje po příčině výbuchu, viděl, že byl v kaverně pohozen a poněkud do země zašlapán a padající zemí zakryt ruční granát. Ve tmě si toho vojáci nepovšimli a rozdělali právě nad ním oheň, půda se po chvíli zahřála a oheň přivedl skrytý granát k děsnému výbuchu.
Nadporučík se postaral, aby ranění byli odneseni na obvaziště a našel si útulek mezi třemi balvany vedle sebe tak trčícími, že mohly býti stěnami jakéhosi chabého úkrytu, jehož střechu tvořilo několik silnějších větví,
náruč klestu a slabá vrstva země. Do tohoto úkrytu donesl za ním sluha oběd z předešlého dne, z něhož mohl snísti jen ohřátou polévku a deštěm rozmočený moučník, obé čmoudem nasáklé; ostatní bylo deštěm a zemí tak promíšeno, že nebylo lze ani určiti, co to původně bylo. Jedl s hltavostí a žravou dychtivostí, přemáhající únavu i duševní skleslost,
ba dokonce strach, že ho může každou chvíli rozbít granát a učinit z něho beztvárnou kaši, jakou právě byla jeho menáž. Sluha donesl také, co vojáka v bitvě nejvíc potěší, v nejhroznějších chvílích vzpruží, naděje, síly i touhy žiti dodá: několik lístků polní pošty a pohledniček ze vzdálené vlasti s milými řádkami drahých a nejdražších, na které v těchto hodinách tělesné i duševní trýzně, kdy nervy vypovídaly službu a hrozily zhroucením, myslil nejvíce. Četl je několikrát po sobě, vždyť to snad byly jejich poslední pozdravy! Pomalu a opatrně je vkládal do zápisníků.
K ránu ustával znenáhla dešť i palba, až se po šesté hodině ztišila úplně. Hlášeno, že Italové opustili zákopy a ustupují, poněvadž se průlom u Tolmínu zdařil. Za hodinu se prý pustíme za nimi, abychom odrazili nápory zadních jejich vojů, které budou zadržováním našich oddílů kryti ústup svých divisí. Vojáci jedli chvatně studené gulášové konservy, t. zv. železné porce, které smějí v nejkrajnějším případě toliko na výslovný rozkaz generálův strávit; kdo tak učinil dříve, byl bez milosti zastřelen. Ale hlad je krutý despota, nečekající na blahovolné milosti napapaných generálů v bezpečném úkrytu a kdo už reservní porci nesnědl dříve v zákopech, shltl ji nyní.
O 8. hodině zformovány setniny do poněkud aspoň uspořádané rojné čáry a šly pomalu v bitevním šiku k opuštěným italským posicím. Byla to chvíle — jak se po roce ukázalo — velice důležitá, neboť rakouská armáda nastupovala toho dne — 25. října 1917 — svůj poslední vítězný pochod přes italské hranice dále přes Tagliamento k neblahé pro ni řece Piavě, k poslední metě své vojenské slávy, ke hrobu »nepřemožitelné armády i nerozborné Austrie«.
Snad to tušili Taliáni a zahráli nám na pochodu ke hrobu naší slávy až k zešílení do jemný trauermarsch.
Nepostoupili jsme ani dvě stě kroků, když tu spustil nepřítel z několika baterií, zanechaných v úseku Canale—Auzza—Ovšje těsně na levém břehu Soče, pekelnou palbu, ve které nebylo možno rozeznávat jednotlivých nárazů, neboť všecky splývaly v nepřetržitý hukot a řev. Byla to uzavírací palba, kterou rozbíjeli Italové nám i našim zálohám půdu takřka pod nohama a kryli znamenitě spořádaný vlastní ústup. Za rachotu granátů a ohnivého deště šrapnelových kuliček i ostrého kamení pádili jsme kupředu, abychom co nejrychleji unikli z okruhu dělových jícnů, chrlících zkázu a smrt.
Hrůzou skoro šílení a bez sebe doběhli jsme před první zákopy Italů, kam už granáty nedopadaly. Tam jsme polomrtví, bez dechu, mnozí bez přílb, pušek a nábojnic klesli mezi zpřerážené záseky ostnatého drátu a spoustu ostrého kamení. Když jsme po chvíli vydechli a trochu se vzpamatovali, ohlédli jsme se nazad a viděli, že nevelká ta vzdálenost od výšiny je hustě pokryta mrtvolami padlých, z jejichž zkomolených těl se řinula proudem krev mezi balvany. Vzduchem se chvěly bolestné výkřiky a srdcervouci nářek raněných, volajících zdravotní hlídky, ženy, děti.
Když po chvíli dozuřila zběsilá střelba a litice boje na chvíli odpočívala, nahlédli jsme do italských zákopů; byly na výhodnějším místě nežli naše, hlubší, důkladněji budované a skýtaly bezpečnějšího úkrytu před střelbou i nepohodou. Nyní se v nich povalovaly prázdné a rozbité láhve od vína, konservové krabice, přílby, odhozené části výstroje i prádla, z nichž mnohý se ještě výborně hodil našim vojákům k zlepšení a doplnění své až hanba už mizerné toalety.
Za třetí řadou zákopů se táhl v pěkné nehluboké roklině a po jejích svazích mladý listnatý podrost a křoviny, mezi nimiž bylo pohozeno mnoho plechových krabic se zvláštními zátkami a nízkými hrdélky; vypadalo to jako krabice sardinek nebo masových konserv, některé jako kahánek. Znajíce válečné šalby Italů, napomínali důstojníci přísně mužstvo, aby se plechovek nedotýkali, nezdvihali a na ně nešlapali.
Neuplynulo ani deset minut, z hloubi rokle zahučelo několik třaskavých ran, v zápětí pronikavý nářek a zoufalé volání o pomoc. Přispěchavším se objevilo hrozné divadlo: v tratolišti krve se svíjelo bolestí několik vojáků, vedle nich se válelo několik prstů, dva nosy, brada a tři různé kousky uší; ze zkomolených končetin crčela proudem krev, barvící kalné bláto i špinavou vodu. Výklad nebyl těžký: vojáci nedbali napomenutí, z chtivého hladu zdvihli domnělou konservu a snažili se ji bodlem otevřití. Ale byla to malá ekrasitová petarda, která explodovala, dva muže zabila, rozmetavši jejich hlavy po celé roklině; jednomu z nich trčel příšerně z pláště krví zalitý rudý pahýl chřtánu a několik kostiček, druhému zbyla z hlavy jen levá dáseň s několika žlutými zkrvavenými zuby. Ostatní tři byli sice dosud živi, ale různě zkomoleni; jednomu urazila pekelná krabice ruku od lokte a kousek brady, jinému několik prstů u obou rukou a ucho. Před necelou půlhodinou jakoby zázrakem unikli z deště granátů, jako zběsilí prchali kamenitou cestou vpřed, aby ve chvíli odpočinku tak krutě byli ztrestáni za neposlušnost!
Veleno: »Vzhůru, kupředu v rojné čáře!« Za ticha došli jsme na nejbližší návrší a pod ním nalezli ve vsi Zabije bohatě zásobené vojenské skladiště potravin — první válečnou kořist — při jejímž spatření zablýskl v unavených očích vojáků démon chtivého hladu žlutavým plamínkem a touha najísti se po několika dnech do sytosti nejen vzpružila vyčerpané jejich síly duševní i tělesné, nýbrž učinila z lidí, před chvílí hrůzou a strachem šílených, dravé, lačné šelmy, hotové bíti se a rváti o poslední snad sousto.
Ač ve skladišti bylo zásob velmi mnoho a stačily jistě na týden pro celý pluk, vrhli se na ně vyhladovělí vojáci jako šelmy, rvali se zuřivě, odstrkovali se prudce navzájem, poráželi, spílali, div že netasili bodla. Tak v krátké chvíli oddechu, kdy se obzor trochu rozjasnil úsvitem mdlého slunce a za Sočou doznívaly ozvěny hromu děl, zapomnělo mužstvo společného velikého nebezpečí, z něhož před chvílí jakoby zázrakem vyvázlo, a ti, kteří si snad navzájem šeptali poslední vzkazy rodinám, rvali se za půl hodiny potom o žvanec konservy, ač zběžný pohled do skladiště mohl každého přesvědčiti, že se na něho dostane. Mnozí si nacpali plné kapsy, vyházeli z batohů patrony i ruční granáty a naplnili jej konservami a suchary, ba i do stanovvch pláten ie nahrabali.
Marně připomínali důstojníci, že ze zásob dostane ihned každý zatím tři masité konservy a pět kusů sucharu, marně varovali, poukazujíce na blízkost nepřítele, který ničí na ústupu dělostřelbou všecky zásoby a že jediné plné zasažení skladště hrubým granátem je může všeckv pobíti nebo zmrzačiti. Voiáci se nedali odehnati ani vyhrůžkami revolverem a duševní ieiich stav naznačil za všecky vídeňský domobranec, známý u setniny úžasnou zbabělostí, který zaujal vůči veliteli své setniny výhrůžné postavení a zařval zlostně:
»Hergot krucifix! Snad se mohu pořádně nažrat, než chcípnu v té zatracené válce!«
Alois Žipek - DOMOV ZA VÁLKY IV.