Ernest Hemingway - SBOHEM ARMÁDO

     ...„Kdo jde do útoku?" zeptal se Guavuzzi.

       „Bersaglieri."
       „Samí Bersaglieri?"
       „Vypadá to tak."
       „Na  opravdický útok tady není dost manšaftu."
       „Mají zřejmě odlákat pozornost od nástupiště, tam začne opravdický útok."
       „A jestlipak to vědí ti, co mají útok začít?"
       „Rek bych, že ne."
       „To  bych si myslel, že to nevědí," mínil Manera.  „Nešli by do útoku, kdyby  to věděli."
       „A já ti povídám, že by  do útoku šli,"  odporoval Passini. „Bersaglieri jsou zabedněnci."
       „Jsou to," řekl  jsem,  „mládenci  stateční, ukáznění."
       „Copak o to,  podle objemu přes prsa jsou  statní, a  zdraví jsou  taky. Ale to ještě neznamená, že by nemohli být zabedněnci."
       „Granatieri jsou dlouháni," ozval se Manera a všichni se smáli.
       „Jestlipak jste byl tenkrát u toho, tenente, jak se jim nechtělo do útoku  a jak potom každého desátého odpráskli?"
       „Nebyl."
       „Docela nic si nevymýšlím. Rozkázali  V řad  nastoupit! a vybrali každého desátého. Carabinieri je odpráskli."
       „Carabinieri!" odplivl si  Passini do hlíny. „Kam se hrabou na tyhle granátníky! Všichni mají přes šest stop. A nechtělo se jim do útoku."
       „Kdyby žádný nechtěl do útoku," prohodil Manera, „bylo by po válce."
       „Granatieri nejsou z tohodle těsta. Báli se. Všichni jejich důstojníci jsou z fajnových  rodin."
       „Našli se mezi nima taky důstojníci, co šli do útoku sami."
      „Jo.  A  dva důstojníci  nechtěli vylézt  ze zákopů a četař je odprásknul."
      „Ale našli se mezi nima přece jen takoví,  co vylezli."
      „Ty,  co vylezli, do řady nepostavili, když vybírali každého desátého."
      „Jeden z těch  odprásknutých je od  nás z města," podotkl Passini. „Byl  to takový vyčouhlý kabrňák, na granatiera se nehodil. V Římě byl pečený vařený. A bez holek ani  ránu. A pořád dělal carabinierům těžkou hlavu." Zasmál se. ,,Teďkon hlídají jejich dům s nasazenými  bajonety a nikdo se nesmí  ani podívat na jeho mámu a tátu a na jeho sestry, a tátovi vzali občanská práva a nesmí dokonce ani volit.  Zákony  pro ně neplatí, ani je nechrání.  Můžeš jim vzít, nač máš chuť."
      „Kdyby takhle s rodinama nemávali, nikoho by nedonutili jít do útoku."
  „Počkej! Alpini by do  útoku  šli.  Tihle vyznavači Vittorio Emmanuela by šli. Taky pár bersaglieri by šlo."
      „Bersaglieri by  taky vzali nohy na ramena. Jenomže teď už se k tomu  nechtějí hlásit."
      „Tenente,  měl  byste nám  rozkázat, ať  zavřem zobáky. Evviva 1'esercito!" vzkřikl výsměšně Passini.
      „Jako bych nevěděl, o čem se bavíte," já na to.  „Ale dokud sedíte za  volantem a chováte  se, jak se  sluší a patří  —"
      „— a dokud dáváme pozor,  aby nás ostatní důstojníci neslyšeli," dodal se smíchem Manera.
      „Válku bychom měli pohřbít, taky já si to myslím," přiznal jsem. „Jenže  válka by neskončila ani tenkrát, kdyby jedna  strana zastavila boj. Kdybychom ten boj skončili my, jenom bychom si pohoršili."
      „Nic  bysme si nepohoršili,"  ozval se uctivým hlasem Passini. „Neznám nic horšího,  než  je válka."
      „Porážka je horší."
      „Tak tomu teda nevěřím," pokračoval Passini  uctivým hlasem.  „Co je to porážka? Návrat domů."
      „Jenže oni za váma přijdou. A domov vám vezmou. Taky sestry vám vezmou."
      „Tomu nevěřím,"  ohradil  se Passini.  „Všem tohle přece udělat  nemůžou.  Domov je  od toho, aby si ho každý ochraňoval. A sestry si taky přece může každý doma ohlídat."
      „Oběsí vás. Přijdou a navlíknou na vás zase uniformu. Jenže už nebudete sloužit u sanitek, ale u pěchoty."
      „Všecky nás pověsit nemůžou."
      „Cizí národ z nás přece  vojáky udělat nemůže," odporoval Manera. „V první  bitvě jim všichni  zdrhnem."
      „Jako ti Čecos."
      „Jak tak na vás koukám, nemáte ani ponětí, co je to porážka. Myslíte si, že to není nic hrozného."
      „Tenente," ozval se zase  Passini, „vám nemusíme nic zatajovat. Tak teda.  Nic není  hroznějšího  než  válka. My, co sloužíme u motorizovaných sanitek, si ani nedovedeni všecky ty hrůzy představit. Když  si  jen člověk uvědomí, jak je válka strašná, nedokáže už ničím válce zatnout tipec. Protože z toho všeho zmagoří. Jsou taky lidi, kterým nikdy nedojde, co vlastně válka znamená. A taky jsou  lidi, co  mají  vítr  z důstojníků. A právě s těma se dělá válka."
      „Je mi jasné, že válka je hrozná věc, ale právě proto ji musíme dokončit."
      „Nikdy neskončí. Válka  konec nemá."
      „Ale má."
      Passini zavrtěl odmítavě  hlavou.
      „Vítězstvím se válka  nevyhrává.  Dejme tomu,  že obsadíme San Gabriele. A taky třeba Corso  a Monfalcone a Trieste. A co potom, ptám se! Viděl jste dneska všecky ty hory v dálce? Copak myslíte,  že je všecky můžem obsadit? Leda že by Rakušáci hodili flinty do žita. Jedna strana musí přestat bojovat.  Proč to nemůžem být my? Ze se Rakušáci nahrnou k nám do Itálie? Taky je nakonec všecko omrzí a odtáhnou. Mají přece vlastní zem.  Ale marnost  nad  marnost. Místo  toho všeho — válka pokračuje."
      „Vy jste mi nějaký řečník!"
      „Přemýšlíme. Čteme. My nejsme sedláci. My jsme mechanici. Ale i sedláci mají za ušima a válka jim nevoní. Válku nenávidíme všichni."
      „Je taková jedna třída, co vládne  zemi, taková přiblblá třída, co si nic nedovede srovnat v hlavě a co si v ní nikdy a nikdy nic nesrovná. Proto je tahle válka."
      „A navíc si z ní lidi, co do té třídy patří, pořádně nahrabou."
      „Většina z nich ani tohle nedovede," podotkl Passini. „Jsou na to příliš hloupí. Nemají z války  dočista nic. Dělají to všecko z blbosti."
  
                                                                                                                                                                             ---

       „Odhazujou flinty," ukazoval Piani. „Strhávají si je z ramen a v chůzi je pouštějí na zem."
       „Měli by si je nechat."
       „Myslí si, že když flinty zahodí, nikdo je už nepřinutí bojovat."
       Tmou a deštěm jsme  se proplétali po okraji silnice kupředu a všiml jsem si,  že mnoho vojáků pořád pušky na rameni má. Ježily se jim pod pelerínami.
       "K jaké brigádě patříte?" zeptal se nějaký důstojník.
       „Brigata di Pace!" někdo  vykřikl. „Brigáda míru!"
     Důstojník to přešel mlčením.
       „Co to řek? Co řek ten důstojník?"
       „Pryč s tím důstojníkem! Evviva la Pace!"
       „Pojďte," táhl mě Piani pryč. Minuli jsme dvě britské sanitky, opuštěné v shluku vozidel.
       „Ty jsou z Gorizie," poznamenal Piani. „Znám je."
       „Dostali se dál než my."
       „Asi dřív vyrazili."
       „Kdepak jsou asi  řidiči od nich?"
       „Zřejmě někde vpředu."
       „Němci zůstali  stát před  Udine," řekl jsem. „Celá tahle masa vojska se převalí přes řeku."
       „Máte pravdu. A proto podle mého válka  bude  pokračovat."
       „Němci přece mohli  postupovat dál. Je mi divné, proč nepostupujou dál."
       „Čert aby tomu rozuměl. Tohle je divná válka, vůbec se v ní nevyznám."
       „Řek bych, že musí čekat na přísun."
       „Nevím," pokrčil rameny Piani. Když teď zbyl z řidičů jen on, choval se mnohem zdvořileji. Dokud byli všichni pohromadě, ubrousek si před ústa nedával.
       „Jste ženatý, Luigi?"
       „Přece víte, že jsem."
       „Tak proto jste se nechtěl dát zajmout?"
       „Tak nějak to bude. A vy jste ženatý, tenente?"
       „Nejsem."
       „Bonello taky není ženatý."
       „Třeba na tom ani tak moc nezáleží,"  poznamenaljsem. „Ale přece jen bych  myslel, že ženáče to spíš táhne k manželce." Nějak  se mi chtělo popovídat  si o ženách.
       „Tak nějak to bude."
       „A co nohy?"
       „Už se začínají zas ozývat."
       Před svítáním jsme došli k břehu Tagliamenta a prodírali jsme se kolem rozvodněné řeky k mostu, přes nějž se přelévala celá ta ustupující masa.
       „Tady na téhle řece by se měli zachytit," poznamenal Piani. Dole se valila rozvodněná řeka a ve tmě se zdála ještě  hrozivější. Svinovala se do vírů a  rozlévala se z břehů. Dřevěný most byl  dlouhý skoro tři čtvrti míle a řeka, obvykle se proplétající hluboko dole širokým kamenitým korytem v hádkovitých stružkách, div že už neolizovala dřevěná břevna mostu. Vymotali jsme se od břehu mezi kolonu hrnoucí  se na most. Sunuli jsme se po něm krok za krokem v dešti, pár stop nad rozvodněnou řekou, a jak mě svíral a postrkoval valící se lidský proud, div že jsem si neodřel nos o bednu s dělostřeleckými náboji, pokukoval jsem  přes zábradlí a sledoval řeku. Teď už jsme nemohli dělat nic, než se dát unášet valícím se proudem. Dosedla na mě únava.  Přechod přes most mi nálady nepřidal. Napadlo mě, jak by to  tady asi vypadalo, kdyby ve dne začala most bombardovat letadla.
       „Piani!" zavolal jsem.
       „Tady jsem, tenente." Dav ho svíral kousek vpředu přede mnou. Všichni šli mlčky. Snažili se mít most za zády  Co možno nejdříve;  na nic jiného teď nemysleli. Už jsme byli téměř na druhém břehu. Po obou stranách u samého  konce  mostu  stáli  důstojníci a  carabinieri  s rozsvícenými baterkami. Rýsovali se přede mnou proti obzoru. Když jsme byli už docela blízko u  nich, jeden z důstojníků ukázal  na muže  v houfu. Carabiniere se k němu prodral a chytil muže za ruku. Odvedl ho k okraji mostu. Už jsme byli skoro  u nich. Důstojníci ohmatá vali očima ve valícím  se proudu každého jednotlivce, občas mezi sebou něco utrousili,  co  chvíli se  prodírali mezi posunující se masu a na někoho si zblízka posvítili. Už jsme byli na krok od nich, když zas někoho odváděli stranou. Prohlédl jsem si toho muže. Byl to podplukovník. Když na něj zamířili baterkou, rozeznal jsem na jeho rukávě olemované hvězdy. Byl šedovlasý,  malý a obtloustlý.  Carabiniere ho postrčil za  číhající důstojníky. Když jsme přecházeli kolem nich, jeden nebo dva do mě vbodli oči. Potom na mě jeden ukázal a něco prohodil ke carabiniere.  Viděl jsem, jak se ke  mně  carabiniere prodírá valícím se zástupem, a vtom jsem ucítil, že mě chytá  za límec.
      „Neopovažujte se na mě sahat!" vzkřikl jsem. Mlčel. Číhal, jak by se mě  nejlíp zmocnil. Sunul  jsem ruku dozadu k  pouzdru s pistolí.
      „Nevíte, že na důstojníka nesmíte vztáhnout ruku?"
      Druhý  carabiniere  mě chytil zezadu a zkroutil mi ruku, až  mi  v kloubu  luplo. Otočil jsem se k  němu a druhý mě drapl kolem krku. Kopl jsem ho do holeně a levé koleno jsem mu vrazil  do rozkroku.
      „Zastřelte  ho, jestli se bude vzpouzet," vykřikl kdosi.
      „Co to vlastně znamená?" pokusil jsem se vykřiknout,ale  hlas mi selhal. Už mě táhli k okraji silnice.
      „Zastřelte ho, jestli  se vzpouzí," vzkřikl znovu důstojník. „Zaveďte ho dozadu!"
      „Kdo vlastně jste?"
      „Hned  poznáte."
      „Kdo vlastně jste?"
      „Vojenská  policie," řekl jiný  důstojník.
      „Proč mi neřeknete, abych předstoupil,  a  místo toho dovolujete, aby mě vláčely tyhle aeroplány?"
      Neodpovídali. Nemuseli odpovídat. Byla to vojenská policie.
      „Zaveďte ho dozadu k ostatním," přikazoval první důstojník. „Slyšeli jste? Mluví  italsky s  podivným přízvukem."
      „Ty taky,  pse prašivá," řekl jsem.
      „Zaveďte ho  dozadu  k ostatním," opakoval  první důstojník.  Zatáhli mě  pod silnici na pole u  řeky za řadu důstojníků k hloučku mužů. Když jsme k nim docházeli, třeskly výstřely. Zahlédl jsem záblesky  z  pušek a zaslechl rány. Došli jsme k hloučku. Stáli tam  vedle sebe čtyři důstojníci a před nimi muž hlídaný  z  obou stran carabinieri. I další skupinku mužů hlídali carabinieri. Čtyři další carabinieri stáli blízko vyslýchajících důstojníků  a opírali se  o pušky.  Carabinieri měli  klobouky s širokou střechou. Ti dva mě postrčili do hloučku mužů čekajících na výslech. Díval jsem se na muže, kterého zrovna vyslýchali. Byl to ten obtloustly, šedovlasý, drobný  podplukovník, kterého vytáhli z ustupující kolony. Vyslýchající  důstojníci byli odměření, chladní a sebevědomí jako všichni Italové, kteří střílejí na druhé a sami se nemusí bát, že  bude někdo střílet na ně.
      „Vaše brigáda?"
      Ta a ta.
      „Pluk?"
      Ten a ten.
      „Proč nejste u svého pluku?"
      Proto a proto.
      „Vy nevíte, že důstojník má  být u svého mužstva?"
      Věděl to.
      A to bylo  všechno. Slovo měl další  důstojník.
      „To vy a vám podobní jste umožnili barbarům znesvěcovat posvátnou půdu naší otčiny."
      „Jak prosím?" zeptal se podplukovník.
      „Takoví zbabělci, jako jste vy, nás připravili o ovoce vítězství."
      „A ústup jste už někdy zažil?" ptal  se podplukovník.
      „Itálie nikdy nesmí ustupovat."
      Mokli jsme v dešti  a naslouchali. Stáli jsme  tváří v tvář důstojníkům a zatčený trčel v popředí, kousek si ranou od nás.
      „Jestli mě chcete odstřelit," řekl podplukovník, „odstřelte mě  hned a už se mě na nic  nevyptávejte. Na pitomé otázky neodpovídám." Pokřižoval se. Důstojníci se radili. Jeden něco načmáral na kus papíru.
      „Opustil mužstvo,  budiž zastřelen!" vyštěkl.
      Dva carabinieri odvedli podplukovníka na  břeh. Šel v dešti, stařec s obnaženou hlavou, mezi dvěma carabinieri. Nedíval jsem se, když ho popravovali, ale slyšel jsem  výstřely. A  už vyslýchali dalšího.  Taky tenhle důstojník opustil mužstvo.  Ani  mu nedovolili, aby se obhájil. Něco křičel,  zatímco mu vyslýchající četl rozsudek z kusu papíru, a křičel, když ho odváděli, a když ho popravovali, už zase vyslýchali dalšího. Důsledně dodržovali zásadu vyslýchat dalšího zatčeného, zatímco odsouzence už carabinieri popravovali. Tady se zřejmě nedalo nic dělat. Uvažoval jsem, zda mám počkat na výslech, nebo to vyřešit jinak. Byl jsem pro ně pochopitelně Němec v italské uniformě.  Sledovaljsem, jak se jim to v hlavě vaří; jestli ovšem vůbec nějakou hlavu měli. Byli  to zelenáči a zachraňovali otčinu. Za Tagliamentem  už  se  seskupovala druhá  armáda.  Popravovali důstojníky od majora výš, kteří  opustili mužstvo. Vypořádávali se taky  s německými agitátory v italských uniformách. Na hlavách měli ocelové helmy. Z  nás zatčených jenom dva jsme měli ocelové helmy. Také někteří carabinieri je měli. Ostatní carabinieri měli na hlavách klobouky se  širokými střechami. Říkali jsme jim aeroplány.  Stáli jsme v dešti a jednoho po druhém vybírali z naší skupiny k výslechu a na popravu. Až dosud žádný vyslýchaný popravě neušel. Vyslýchající se chovali jako nezaujatí a spravedlivou věc obhajující muži, kteří posílají na smrt druhé a sami se smrti obávat nemusejí. Zrovna vyslýchali jakéhosi plukovníka řadového pluku. A  v tu  chvíli mezi nás vstrčili další tři  zajaté důstojníky.
      Kde je jeho pluk?
      Mrkl jsem po  carabinieri. Prohlíželi si ty  tři nově zatčené. Ostatní se dívali na plukovníka. Shýbl jsem se,prodral jsem se mezi dvěma muži a prchal k řece s hlavou  vtaženou  mezi ramena.  Na  břehu jsem klopýtl a skulil jsem se do proudu. Voda byla jaksepatří studená a já jsem zůstal pod hladinou tak dlouho, dokud to šlo...

                                                                                                                                                                               ---

        Všecko je bezútěšné, když ležíš na břiše a když jsi prožil ústup jedné armády  a  postup armády jiné.  Přišel jsi o své vozy a o své muže,  stejně jako přijde prodavač o zboží, když vypukne v jeho oddělení v obchodním domě požár. Jenže tvoje zboží nebylo pojištěno. A teď ses toho všeho zbavil. Všecko jsi odepsal. Kdyby po požáru v oddělení obchodního domu stříleli prodavače za to, že mluví cizím, už  vžitým přízvukem, jistě by neočekávali, že se vrátí, až obnovený  obchodní dům zase pro zákazníky otevřou. Ti prodavači  by se pravděpodobně ohlíželi po jiném místě; kdyby  ovšem nějaké místo bylo volné a kdyby je mezitím nezatkla policie.
      Řeka odnesla s vodou vztek  a odnesla taky všechny závazky. A vlastně všecko jsem odhodil od sebe ve chvíli, když mě carabiniere chytil za límec. Byl bych rád odhodil i uniformu, i když jsem si s ustrojením příliš hlavu nelámal. Hvězdy jsem odstranil, ale  to jenom proto, že se mi k  tomu naskytla vhodná příležitost. Svou čest jsem  tím nepošlapal. Hvězdy mě nepálily. Jen  jsem všecko hodil za hlavu. Přeji všem Italům hodně štěstí. Jsou to lidé dobří a srdeční, rozvážní a rozumní, a štěstí si zaslouží. Ale teď už jsem z celé té hry vypadl, a já si nepřeji nic jiného, než aby tenhle vlak dojel do Mestre, abych se mohl najíst a nemusel přemýšlet.  Skončeno, podepsáno.
      Piani rozhlásí, že mě popravili. Všem, které zastřelí, prohledávají kapsy a vezmou jim doklady. Moje doklady  nemají.  Mohou oznámit,  že jsem  utonul. Jsem zvědav, co se  o mně bude  rozhlašovat ve Státech. Zemřel  na následky  zranění a tak  vůbec. Kristepane, já mám hlad! ...

Vyhledávání