František Pavel - V OBJETÍ BÍLÉ SMRTI

  ... Ještě několik  dní trvalo toto počasí, provázené častými  a velikými bouřemi sněhovými. Potom  přestal sníh  padat  a  mrzlo. Cesty jsme již neprohazovali a  celá  naše práce spočívala  v dopravě vody a potravin lanovkou.  Jediné,  co nás  teď  těšilo, byla každý večer   přicházející pošta, která nám aspoň na chvíli dávala zapomenoucí na bědné  svízele našeho života. A v této smutné samotě uprostřed temných a vysokých  skal a sněhových  spoust,  odloučeni od jakéhokoli života, žili jsme jako poustevníci až do měsíce  dubna, kdy přišel rozkaz zaměniti dosavadní postavení se skálou Dodiči na Marmolatě. Byly  to pro nás špatné vyhlídky, jež

nevěštily nic  dobrého. A za jeden den opustili všechno  to,  co jsme  s námahou  zakolik měsíců zbudovali.

                Až do  té doby, třebaže se nám dařilo  někdy hodně bídně, přece bylo to  mnohemlepší, než co  nám právě nadcházelo. Obtíže s dopravou  děl  byly hrozné. Zapadajíce a pod jejich tíhou  hluboko do sněhu klesajíce, zápasili  jsme  s  tímto proradným  a každou vteřinu na životě nás   ohrožujícím živlem o každý  krok kupředu.

                Čtyři  dny  to trvalo,  než dopravili jsme děla na určené  nám místo  ledovce, byvše přivítáni  italskými granáty a šrapnely. První a několik dalších nocí ztrávili jsme v jámě ve  sněhu, než nám přinesli z vesnice hoblovačky — naše lože.  S pocitem úzkosti zalézali jsme se šeřícím se večerem do jámy, kde schouleni  v  jeden  chomáč,  drkotali  jsme zuby až do prvního,  radostně vždy uvítaného  zábřesku jitra. A jen tehdy, když únava dostoupila  nejvyššího vrcholu,  na chvilku jsme usnuli. Za několik dní dostali jsme něco málo prken a  dřev,  stačících sotva na jednu stěnu  baráku  a  střechu. Ostatní tři strany musili jsme si  udělati z dek,  které vítr každé

chvíle odtrhl  a nahnal dovnitř hromadu sněhu.  Však i to  jsme šťastně přečkali a ve dvou týdnech přišlo tolik  prken,  že vystačila  na všechny čtyři strany a ještě zbylo na stůl i palandy.

                První noc v novém našem baráčku  spal snad každý. Opět jsme se spřátelili s osudem a pramálo jsme si dělali z práce, jež nám nastala. Zavrtali jsme se do skal a dělali v nich kaverny, kterých bylo třeba  k přímému cíli na Itala. Horší však bylo, že naše dosavadní infanterie  byla vystřídána starými landšturmáky, kterým naši důstojníci mnoho nedůvěřovali, a  dopadlo to  tak, že místo  nich  chodili jsme na patroly sami. Na každou noc byli stanoveni tři muži.

                Práce  v kavernách  se  zatím  dodělávala. První kaverna byla šest  metrů dlouhá  a tři metry široká.  Otvor na druhou stranu skály nebyl větší  čepice, a tím čouhal na Taliána konec dělové  roury. A přes to, že byli  jsme necelý kilometr  od něho vzdáleni,  nemohl nám dáti plnou trefu. Ostatně si toho nikdo nepřál, bylo toho dost, když nás prohnal na cestě k lanovce,  kam jsme  chodili  každý večer pro poštu. Ale mračna se stahovala  nad námi  a nebezpečí úderu nebylo daleko.

                Již  od  nějakého času bylo  lze pozorovati, že Ital podle soustřeďování vojska  a různých vojenských  pohybů chystá ,se k něčemu rozhodnému.  Té chvíle všechny baterie na Marmolatě a okolí dostaly rozkaz, míti  co nejvíce střeliva v zásobě. A  obavy  nebyly bezdůvodné. Přišel  den, který svým počasím  jako by byl stvořen k nějaké akci. Již v noci padal hustě sníh, a mlha zabraňovala rozhledu na několik kroků. Seděli jsme  všichni v dekunku a  hráli v karty. Měl jsem právě ten den službu, která mně již v necelých deseti minutách  nadcházela. Oblékám se zvolna — a náhle — slyš, výstřel  z děla,  za ním druhý a třetí.

                A v minutě započal očekávaný koncert. Nečekajíce  ani  na  telefon,  vyběhli  jsme rychle ven a utíkali k dělům.

                Talián podnikl útok na vrch Sorrauta, ležící před námi, takže cíl byl otevřený. Vzduch otřásal se  hromadnými výbuchy a fičení granátů a šrapnelů přehlušovalo klapot strojních pušek, jenž  pro  silný vítr jen občas k nám shora zaléhal.

                Po prvé otevřelo  se přede mnou peklo, hrozné a nevyličitelné. Vypálili jsme asi dvě stě  ran, a levá ruka, kterou jsem nabíjel a odstřeloval,  počala  mně  umdlévat.  Kromě toho plamen z roury, při  otevření uzávěrky vždy vyšlehnuvší, popálil  mi ruku. Pojednou  uprostřed palby přišel rozkaz oheň zastavit. Talián pronikl až k samým našim postavením, kam pro nebezpečí našim lidem nebylo již možno střílet.

                Mlčky a  nehnuté seděli jsme  schouleni u děla nebráníce ,se ani sněhu, který,  větrem bičován,  nemilosrdně se nám vmetal do obličeje. S napětím očekával  každý další vývoj zápasu,  jenž rozhodoval i o  nás  samých. Kdyby Talián opanoval  naše  posice, mohl býti v deseti minutách u nás.

                Utěk  byl  nemožný, neboť všechny cesty byly uzavřeny palbou. Telefonní dráty byly zpřetrhány a odnikud žádné zprávy. A v této nejhorší chvíli, kdy rozděleny byly již ruční granáty a nařízeno obsaditi sněhové zákopy, přiběhl shora udýchaný a na rukou  zkrvavený muž a sotva dechu  popadaje, sděloval cosi důstojníkům. Ihned   byla palba znovu zahájena, a  tentokráte do našich drátěných překážek a do první linie, neboť až tam se již Talián dostal. Tanec  počal  znovu, jenže prudší a zbě,silejší. Talián napínal všechny síly,  aby dosáhl  vrchu,  který byl zároveň nejvyšším bodem Marmolaty,  tudíž  místem dalekého výhledu a pro něho i možností posunutí fronty.

                Však  co to? Nahoře nastalo  poměrné ticho a bylo slyšeti jen výstřely z pušek a praskot  ručních  granátů.  Zarazili jsme palbu, neboť jsme nevěděli,  co se  tam děje.

                A teď opět  křik,  však  ne, řev, řev podrážděných  a  pološílených, o vlastní  život rvoucích se  lidí,  proměněných  na několik hodin v dravce.

                A hlasité  »hurá«  ohlásilo  všemu konec. Talián byl odražen a obracel teď všechnu palbu ke krytí  ústupu. Teprve k ránu nastal klid  a když se zcela rozednilo,  naskytla se našim zrakům příšerná  podívaná, svědčící o hrozném nočním dramatu. Dříve bělostný, nyní prachem  min  a granátů celý zčernalý vrch Sorautty pokryt byl hromadami mrtvol, kupících se porůznu po celém vrchu. Drátěné překážky byly rozervány a rozmetány na všechny strany.

                Hned v následujících  dnech bylo využito klidu k   lepšímu  a  důkladnějšímu našemu opevnění...                                                                                                                                  

Alois Žipek - DOMOV ZA VÁLKY III.