František Roman Jirman - ZEMĚKOULE V NEBI

 PAHOREK SMRTI 

Pekelný hluk dělostřelby zněl zde už týdny, od rána do noci. Z hory k obloze stoupal hustý, široký sloup dýmu. Granáty ryly kamenité boky hory, rvaly její vrchol, vytrubovaly v ní trychtýře. Zákopy byly co chvíli k nepoznání rozdrceny. Vinuly se jako had z údolí, stoupaly po úbočí hory až na její vrchol a pokračovaly, klesajíce a stoupajíce, po celém pohoří, aby se posléze ztratily v jakési tajemné dálce. Celý tento úsek byl pro vojáky peklem. Strategická důležitost velela držet ho stůj co stůj a proto se platila každá hodina krví a životem. V šíři několika kilometrů příšerný bubeník nedopřával si odpočinku, a i v noci zasvištěl občas dělový náboj, rozeřval se tichem a zanechával po sobě ozvěnu hrozivou a hlučnou. Na Monte Passubiu, jak se hora jmenovala, bylo nejhůře. čerti vědí, jaké prokletí toto místo pronásledovalo. Nepřítel bil a bil, jako o závod, aby se po dvou letech náporu shledalo, že udržení této nebezpečné výspy nemělo vlastně takovou důležitost a že jejím dobytím nebylo nikterak dosaženo nějakého významného vojenského úspěchu. Podivné jsou někdy fikce generálů. Za to vojáci, kteří musili horu držet, byli uprostřed hrůzného kráteru. Byli to staří, ošlehaní myslivci, kteří vydrželi všechny nápory od počátku války a Jen ti se zde dovedli pohybovati. Jejich nervy byly nespočetnými explosemi a detonacemi docela umrtveny. Staří mazáci se dovedli už také chránit před nejobludnějšími kalibry. První prapor horských myslivců, který zde válčil, byl ovšem jedním z útvarů nejvíce doplňovaných. Jak by ne. Co chvíli vlekla sanita dolů někoho mrtvého, aby ho v údolí zahrabala. Belhali se ranění, pospíchajíce s radostnou tváří do polní nemocnice. 

         Křest pro nováčky na Monte Passubiu byl přímo příšerným. Však se tu většina z nich dlouho neudržela. Umírali, padali, rozbití a zkrvaveni a ze stovek zůstávaly jen desítky odolných a z těch jen jedinci, kteří pomalu vytvořili železný prapor, který necouvl ani před nejšílenějšími kanonádami. Monte Passubio byla hora značně vysoká. Byla však zasazena do pohoří a náhorních planin, takže z blízka vystupovala jen nepatrně nad obzor, svažujíc se prudce na stranu, obrácenou k nepříteli. Pro vlastnosti, kterých si hora získala ve světové válce, přezvali ji vojáci Pahorkem smrti. Zářijového večera vracel se z dovolené poručík Adam Zrinský. Vracel se po třech týdnech na Pahorek smrti. Dovolenou prožil v menším českém městě, v idylickém zámečku, odkud jen třikráte podnikl výlet do hlavního města, povyskočit v barovém ovzduší jazzbandů, tropě si žerty z demimondek a unuděných civilistů. Byl tam vždy se svou milenkou, malou, zlatovlasou Marcelou, jež ho nechtěla ani krok opustit a která mu za jeho dovolené dovolila vše, nač by si jen byl vzpomněl. Pro společnost byl to div, že se tato jemná, něžná žena zamilovala celou duší do záložního poručíka Adama Zrinského. V očích moralistů byl to dobrodruh, kvartální piják, temperamentní debatér, Jemuž nebylo nic svatého, především ne shnilá mravnost tuctových vašnostů a lstivě bodrých statkářů. Kdykoliv Adam provedl nějaký husarský kousek, nad nímž se hladina společenského močálu zavlnila a vypouštěla nepříjemný pach svého pokrytectví a nízkosti, Marcela sotva o to zavadila jediným slovem. Stačil jí pohled do jeho očí a věděla hned, že Adam to učinil z bujnosti, překypuje vznešenou vnitřní hrdostí. A jako on i Marcela byla nadřazena společenským malichernostem. Oba byli v sobě plodní jakousi vnitřní čistotou, duchovějším vnuknutím, které jim určovalo shovívavé pohrdání lidskými malostmi a harmonické prostupování jednoho druhým. Vraceje se na Pahorek smrti přímo z náruče něžné Marcely, usedl na pokraj lesa, odkud mohl pozorovati pekelný tanec. Nepospíchal. Dovolená mu končila dnes o půlnoci a bude-li, jak na jihu bývá, snesitelná noc, počká tu až do svítání, pak přeběhne rychle do údolí a bude zase doma, jak vojáci říkají o svých útvarech. Den už se snoubil s nocí, dělostřelba však ještě zuřila. Z náhorní planiny, na jejímž okraji Adam Zrinský odpočíval, táhla se do údolí serpentina a ztrácela se ve večerním oparu na Pahorku smrti. Tma spěchala. Sloup dýmu nad Pahorkem byl už sotva viditelný. Bylo vidět jen ohnivé jazyky, výšlehy explosí příšerný ohňostroj pukajících šrapnelů. Rachotily kulomety. Pohled z dálky byl úchvatný. V Adamu Zrinském se probudil voják. Přežehlý hrůzou ze smrti, před neznámem, díval se na Pahorek smrti jako na velkolepé divadlo. To tam bylo ticho malého českého města, které měl rád. Nepřítel bil do hlavy hory prudce a nemilosrdně. Co asi nyní prožívá jeho četa ? Nerozbily mu granáty jeho kryt ? Dívaje se na Pahorek smrti, přivykal zase na dny, týdny a snad měsíce, kdy sám bude v běsnícím dešti smrtonosných střel a bůh ví, dostane-li se z toho se zdravou kůží ? Jaká myšlenka! Poručík Zrinský byl filosof. Věděl o osudové nutnosti války i její naprosté marnosti. Osudovou nutnost války potvrzuje jistý rys geniality opravdových vojevůdců, vojevůdců rozených. Geniální vojevůdcové jen s velikou nechutí brodili se v lidské krvi; osudová nutnost je však k tomu vždy donucovala. A o marnosti válek svědčí legie geniálních duchovních průkopníků, jejichž prorockého hlasu lidstvo ještě nikdy neuposlechlo. Válkou řeší se vždy nějaká nespravedlnost, ač jinak pohnutky válek jsou většinou malicherné a zdánlivě nevyzpytatelné. Dokud se lidé mezi sebou budou hádat třeba i jen o stéblo slámy, bude to vždy popudem k příští organisované válce. 

Válka není následek jen nějakých sporů abstraktních. Je stejně následkem sporu domovnice s partají ze třetího poschodí, jako vyvrcholením rvačky v hospodě. Lidé, kteří stáli proti sobě v hrozné krvavé lázni bitvy, byli zdánlivě nevinní a někteří mnohdy neměli ani vědomosti o tom, proč bojují. Ale stejná nevědomost je v rozzuřených rváčích, v hádavých sousedkách a lidech, kteří klevetami rozsévají símě nešváru. Poručík Zrinský na okamžik zatvrdl. Myšlenka odvety za množství malicherných nešvarů prošla mu duší, jako nějaký mstivý proud. Soucit se v něm zastavil. Co stále v něm rostlo a vítězilo, onen hrdý, ale blahovolný poměr ke světu, k lidem, lo v něm okamžikem ztrnulo, tak jako kdysi mu ztrnulá krev v těle, když první granát vybuchl těsně v jeho blízkosti. Nebyla to však žádost odvety, co v něm teď zatarasilo milosrdný pohled. Byl to jen logický závěr o příčinách a následcích. Lidé už jsou takoví, že radujíce se zlomyslně z ran bližního, činí tak jen z podvědomého sadismu, nevědouce, ubožáci, že právě tato zlomyslná škodolibost rozšiřuje okruh osudových vin Člověčenstva, jich samých nevyjímajíc. Na prstech možno spočítat lidi, kteří při pohledu na rány, dopadající na známého či neznámého člověka, dovedou se dívat objektivně, jen jako na nezbytnou osudovost. Ostatní šmahem zaujmou ihned osobní stanovisko, ať kladné či záporné, tvoříce tak další uzel neštěstí a zbytečných zmatků ve vývoji lidstva. Za těchto úvah hřmotící kanonáda ustala náhle, jako když utne. Tma zprvu neproniknutelná, se ted prosvěcovala. Poručík se probudil ze svého ztrnulí. Trochu se zachvěl. Ne chladem, jež se ho náhle dotklo, spíše vlivem černé myšlenky, která ho právě napadla. 

Vytáhl z batohu přikrývku a zabaliv se, ulehl naznak, obličejem zamířeným do prosvětlující se tmy. Tu uzřel první hvězdy. V nesmírně vypouklé dálce od horizontu k horizontu vycházely z božských komnat hvězdy. Jedna po druhé. Bylo mu líto zraňované Matky Země. Kine se zemi a světu pro všechnu tu bídu mezi lidmi, kletba však náleží otročení myšlenkám. Zeměkoule jest nevinná. Zeměkoule jest štědrá je dobrotivou dárkyní. l když prozatím vidíme jen vzájemný boj a požírání jednoho druhým, nemožno z toho vyvozovati, že by charakter zeměkoule byl ukrutný. Jen myšlenky se tu vtělují a uskutečňují, do nekonečna zamířen jest vzlet každého hmyzu, i když dočasně končí v zobáčku vlaštovky. Třebaže každý okamžik jest zároveň věčností, posvěcuje věčnost i každé mihnutí hmyzího křídla jen pro smysl dosažení svobodného vědomí a Světla pro všechno bez výjimky. 

Válka, zdánlivě věčný boj v přírodě, jest jen následek myšlenek. Lidé, kteří každou hodinu padají na Pahorku Smrti a na všech bojištích světa, zpravidla se děsí této násilné smrti, vyjímaje ony, kteří jsou otupeni její stálou přítomností. Lidé se děsí před neznámem. Neznámo, toť nevědomost. Toto neznámo jest skutečně neznámem, dokud v nějaké formě nebo pocitu se nestane věděním. Není patrně nijakých překvapení »tam na onom druhém břehu«, neboť něco podobného neexistuje, je to jen naše představa, vytvořená myšlením. Jak zde ti lidé stojí se zbraní v ruce, jeví se téměř každému jinak, na všechny však stejné doléhá utrpení. Některé dohání k zoufalství, k šíleným výkřikům vzpoury a odporu či proseb, jiným ponechává delirium bojovného prapudu. Obě strany bojují o vítězství. Dosud však nebylo dobyto absolutního vítězství, i vítězům kane krev proudem z hlubokých ran. Slovo vítězství má dosud zvuk omezený. Vítězem alespoň v částečně hlubším a širším smyslu by bylo možno zváti toho, kdo by dovedl přemoženého vyzdvihnout i nad sebe sama. Byli již někdy podobní vítězové ? 

Jsme zakleti v myšlenkách msty, závisti, nenávisti. Kdo do důsledků promyslil slovo Galilejského: »Neodpíreite zlému« ? Sotva se kdo toho dotkl, neboť jako vše pravdivé, i tato pravda jest natolik jasná a prostá, že jí člověk ovládaný a štvaný galimatiášem myšlenek nechce ani nemůže pochopiti. Jak se zneužije každého moudrého pojmu! Užije-li téhož výroku na př. Angličan o Němci, je to v Anglii považováno za symbol křesťanství. Jakmile by totéž přání projevil Němec vůči Angličanu, odsune se křesťanství na jinou kolej. Tak je tomu se vším moudrým a světlým mezi lidmi. Neodporovat zlu neznamená nechat se kýmkoliv a kdykoliv políčkovati. Je to činné úsilí vymýtit ze sebe Jakýkoliv pocit závisti, nenávisti, zloby a msty. Pro lidi takovými myšlenkami zotročené. Je to podnik naprosto beznadějný a přece Je tak snadné vytrvat v úsilí až se konečně podaří vzdát se podobných myšlenek a záhada zla Jest rázem rozřešena. Všechny boje na zemi Jsou Jen usilováním o vítězství nebeského charakteru zeměkoule: nejde o žádný tak zvaný jednotný názor, nýbrž o vědomí tohoto nesmírného fakta. Je pravda, že utrpení člověka zušlechťuje; že vyvřelé ze smyslu vývojové dráhy tvorstva, jest nutností; že utrpením formuje se v nás něco námi ještě nepojatelného, to, co v nás buduje a tvoří budoucí věčnou nezranitelnost. Stejnou pravdou jest, že všechno utrpení Jest Jen grimasou nevědomosti, žalostným následkem špatně pojaté svobodné vůle, smutnou průvodkyní hmotařského názoru na život. 

A přece není pro vidoucího sporným, že i organisace lidského těla, slepci a vědci viděného jen jako více méně dokonalý stroj z masa a kostí, buněk, nervů a krve, myšlenkami oživovaný, jest něco nadmíru důmyslného, že jest útvarem, v němž duch po milionyletí provádí svoje tajemné dílo a na němž nepřetržitě pracuje. Jsou mu ovšem činěny překážky. Duch Je však překonává i za cenu nesmírných bolestí a ne snadno pochopitelných manipulací. Válka Jest důkazem, že viny lidstva Jsou společné, u jednotlivců větší nebo menší, ale přece jen společné. Žádné papírové smlouvy nemohou zastaviti její výbuch. Jakmile se přiblíží osudová hodina, sjede blesk i s čistého nebe a bije pak, hlava nehlava, zcela po zákonu, až se naplní hrůza nesčetných příčin války. 

Snadno se vzdychá nad zdánlivou nespravedlností osudu. Snadno se lká nad nevinnými obětmi. Mohlo by však z nevinnosti vypuknouti vražedné šílenství? Lidé, odhoďte masky! Neschovávejte se za lacinou slední morálku. Také je zbytečné žehrat na vládní systémy, režimy, politická hnutí. Svádění viny na jiné jest jen výsledek obecné nemužnosti, nevědomosti. Nikdo není na tolik nevědomý, aby o svých vinách nevěděl. Pohled do kteréhokoliv obličeje, vyslechnutí modulace hlasu, pohyb, gesto, dělání nebo neděláni něčeho, usvědčuje nesporně každého jedince. Za ošemetnou hrou úskočných a zbabělých, sobců a chytráků, formuje se vždy osudová hodina války a osudové průběhy lidských životů. Z životního podvodu všech lidí vyšlehují požáry měst a vesnic, bajonety protínají lidská srdce, třaskaviny zohavují těla a svatou úrodu zeměkoule. 

Obloha se zatím rozsvítila jako kouzelná říše. Ohromnost hvězdných dálek zatlačila zápolení lidiček do pozadí. Nebeské záření linulo se na zemi, kde oblévalo uvažujícího poručíka, tuto pranepatrnou tečku ve vesmírovém kolosu. Byla to ona ohromnost jež v dobrotivém dobrodruhu roznítila sta a tisíce protichůdných myšlenek ? Dívaje se do prostoru, jehož rozsah snažil se nějak pochopit, pociťoval, že se sám v sobě stává menším, až téměř ztrácel i pocit uvažujícího poutníka. Nezměrná výheň myšlenek však v něm stále ještě pracovala plnou parou. Teď si uvědomil strašnou skutečnost: mají nějakou cenu i myšlenky, které považuje za vznešené, dobré, krásné ? Nejsou si snad všechny myšlenky rovny ve své bezcennosti? Nejsou snad všechny myšlenky jen šálením smyslů, zastíráním Skutečnosti, závojem, jímž zakryto je to jedině žádoucí, svobodné. Čisté vědomí, cíl oněch lidí, kteří zanechali za sebou hlubokou brázdu na poli ducha? A není snad toto myšlení o myšlenkách záludnějším ještě závojem ? Nepotácíme se jako smutné marionety neustále jen a jen na nitkách těchto svůdných sirén ? Bože, Bože, kde je východisko ? Náhle se Adam Zrinský křečovitě rozplakal. Přišlo to jako prudká povodeň, strhující i nejpevnější hráze, byl tím zcela zachvácen. Z počátku snažil se ztlumiti toto hnutí, vznikla v něm myšlenka. Že je to zbytečná měkkost, sentimentalita, ale příval byl silnější, musit se mu vzdáti. Neplakal nad něčím určitým, nad lidským utrpením nebo sám nad sebou. Cítil, že byl náhle něčím uchopen, odkudsi na něho sáhla neviditelná ruka, kdosi se prodíral celou jeho bytostí, aby ho slzy celého mohly zaplavit. Očima, plnýma slzí, neviděl už jiskřivé tečky, nýbrž hořící svícny a vzdávaje se, cítil, jak se na něho snáší ulehčení, jehož ještě nikdy nezažil. Prismatem slzí uzřel teď Marcelu, ztichlou, mírnou a milující. Tu byl zalit něčím nadmíru sladkým, nadějí v konečné vysvobození ze všech běd. V tu chvíli se Adam Zrinský dotkl základní pravdy, jež ho ponořila do očistné lázně osvobozujícího pláče. Poznal, že Naděje jest nejsladší ze všech věcí. Nezáleží na tom, zda si to uvědomíme nebo ne. Naděje a Víra v božský jas tvoří vždy bezprostředně, proniká vše jako vzduch a jest sama sebou boží tvorbou a kormidlem absolutního vysvobození. 

Světlo hvězd pomalu mizelo. Blížilo se k ránu. První střela hvízdla vzduchem. Poručík Zrinský vstal a rychle kráčel k Pahorku smrti. Padl ještě téhož dne k večeru, zasažen střelou do srdce. Zemřel, jak hrdinové umírají. Sám se svým tajemstvím...