Ivan Olbracht - ZAMŘÍŽOVANÉ ZRCADLO

        ...Po vánocích se  jelo na italskou frontu.

   Zelené  roviny byly  vystřídány  bílými  skalami Alp. Povalování na Stochodu a  v Besarábii nebezpečím, které nikdy neustávalo. Neboť  Italové  nebojovali;  pálili jen z děl. Stříleli s neslýchaným  mrháním munice ve dne i  v noci, zabíjejíce kovem, otravnými plyny a úlomky rozvířeného kamení. Bili vytrvale den ze dne do každé  kaverny, do  každého zákopu, do každé horské pěšiny, kudy se musilo pro vodu  nebo  s  kuchyní. Nevraždili jednou za čas po  tisících, zabíjeli  denně po desítkách. Někdy byly proti c. a k. armádě línány řetězy černošských oddílů, které nikdy nedosáhly ani rakouských  zákopů, ani zpět již  svých.  Jejich  mrtvoly  pokrývaly kamenitou  půdu a zápach jejich rozkládajících se lěl donášel vítr ke krytům. Ve stržích a roklích  leželi  mrtví lidé a nadmuté koňské zdechliny, zamotané do postraňků.  Ve vzduchu stále kroužily aeroplány,  řídíce  střelbu.

   Člověk si  velmi těžko zvyká představě,  že dnes večer nebude již živ, ale  trvá-li to příliš dlouho a odnášejí-li denně jeho  kamarády,  naučí se  spojovat  samozřejmost smrti i se svým jménem.

   Tady  byl  hlad. Z holého kamení  nebylo  co vyrvat a vesnice byly vyjedeny.

   „Pro přesuny vojsk nebude po krátkou dobu možno oddíl zásobovati, a je proto nutno, aby se mužstvo dočasně co nejvíce uskrovnilo." Tak jim to četli večer u Lorenzaga v rozkaze. Ale příštího jitra přinesl důstojnický sluha do zákopů zprávu, že  se nadporučíkovým koním  sype do žlabu z pytle cukr. Vojáky, zaměstnané příliš málo ideami a příliš mnoho vlastními  žaludky, to pobouřilo.  Večer odmítli neslazenou černou kávu.

   „Proč?" křičel  nadporučík.

   Pověděli mu to a  on rozkázal celému oddílu nastoupit.

   „Jde-li o  nervózu, vyřídím věc  krátce," pravil. „Ale běží-li o  nějakou ničemnou  agitaci  mezi vámi, zasáhnu železnou pěstí. Víte, že věc,  za kterou všichni bojujeme, a brzký mír, po kterém toužíme, potřebují nejen dobrých vojáků, ale  i dobrých koní.  Nemám ani sena, ani ovsa, a neměli-li naše koně zahynout, bylo třeba, abychom jim postoupili své porce cukru. Soudí  snad někdo jinak?"

Rozhlédl se po setnině: „Je-li mezi vámi ještě někdo, kdo nechce dnes  večer neslazenou kávu,  ať vystoupí z řady."

   Lampář Vítkovických železáren byl jediný, kdo vystoupil.

   Byl za to  uvázán na dvě hodiny ke kolu.

   Pokládali  ho za politicky podezřelého. Za celá dvě léta nedostal dovolenou. A  podíval-li se na Ostravu  přece, děkoval za  to italské dělostřelbě. V  prvním jaře roku 1918 se stalo, že šikovatel sňal v kaverně plynovou masku 0 několik vteřin dříve, než měl, a za hodinu potom, modrý a s vytřeštěnýma očima, se zadusil. A za  dva dny byl na obvaziště odnesen sténající nadporučík, protože mu kámen, odražený dopadem  letecké bomby,  rozerval rameno. K oddílu přišel nový velitel. A  nikým nepoučen a domnívaje se, že jedná podle předpisů, dal lampářovi Vítkovických železáren třínedělní dovolenou...