Jan Kubišta - KONEC VÁLKY V ITALII

... Mírová nabídka, podaná 5. října 1918 středními mocnostmi čtyřdohodě, překvapila vysokomýtský třicátý pluk na piavské frontě v Itálii.

    Pluk byl právě v záloze ve vesnici Ronche, poblíž městečka Sacile.

    Radost »třicátníků« z tohoto prvního kroku k míru byla veliká a nedá se ani vypsati. Zpráva o mírové nabídce přišla k pluku 6. října o osmé hodině večerní. Ze všech domků, kde byli příslušníci pluku ubytováni, ozýval se po celou noc zpěv. Jinde opět v návalu radosti stříleli z pušek a vypouštěli světelné rakety.

    Příští dny se o jiném nemluvilo nežli o míru a o tom, jak půjdeme nebo pojedeme domů.

Každý s netrpělivosti čekal na odpověď čtyřdohody«. 11. října přesídlil pluk o 14 km blíž k frontě, do vesnice Sarone. Celý týden po tomto přesídlení pršelo tak, že nikdo z baráků ani nevycházel. Dopoledne i odpoledne byla škola, v níž byli vojíni poučováni o různých povinnostech »dobrého vojína«.

    Nejvíce se každý těšil na 2. hodinu odpolední, kdy přicházela pošta z naší drahé domoviny. Všichni s velikým zájmem četli noviny, které v tiu dobu psaly o samém míru. Skoda, že těch novin přicházelo tak málo, — byly slavnou rakouskou censurou zadržovány.

    V tu dobu bylo zde dobře pozorováno stranictví v národnosti. Češi v jednom. Němci v druhém koutě sálu rokovali o možnostech míru. Ovšem, že Češi si to jinak přáli a představovali nežli Němci.

    16. října dopoledne se u pluku mluvilo, že příměří je na všech frontách uzavřeno. Dělové rány, které bylo občas zřetelně slyšeti, svědčily však o pravém opaku.

    18. října rozšířila se u pluku zpráva, že vojsko, které je právě v záloze, obsadí původní hranici rakouskou a území italské, rakouským vojskem obsazené, bude vyklizeno. Vojíni, kteří ten den přišli ze Sacile, vyprávěli, že se tam činí přípravy k vyklizení města.

    Druhý den přišla nezaručená zpráva, že i náš pluk má mezi 20. až 24. říjnem nastoupiti zpětnou cestu ke hranicím. Ač byly ve dnech následujících konány přípravy k této cestě, jako přehlídka koní, vozů, odvádění přebytečných věcí a jiné, bylo přece dále pokračováno ve výcviku vojínů pro zákopový boj.

    Dvacátýčtvrtý říjen minul, aniž bychom opustili naše stanoviště. Důvěrně se však proslýchalo, že příští den bude zahájena velká dohodvá ofensiva na Piavě.

    Skutečně také 25. října po celý den slyšeti bylo silné hřmění děl a v noci pak obloha byla jak v plamenech.

    Nevýslovná úzkost zachvěla námi všemi při vzpomínce, že opět tisíce našich bratří se ubíjejí a že tentýž osud čeká i nás.

    Příštího dne 26. proběhla zpráva, že plynovým útokem byly úplně tři divise rakouského vojska zničeny. Tušili jsme, že nyní přijde řada na nás, což se mělo také stati.

    Téhož dne v poledne přišel rozkaz, aby pluk byl za dvě hodiny připraven k odchodu,erární peníze od setnin aby byly ihned odvedeny do plukovní pokladny a každý muž aby byl podělen dvěma ručními granáty.

    Nyní jsme již určitě věděli, co na nás zanedlouho čeká.

    Několika poddůstojníkům napadlo, že je nejpříhodnější čas k dlouho již připravované vzpouře. (Sik. Horáček, des. Kárník, četař Bartoň, štb. šik. Kubista.)

    Ihned učinili vše možné, aby rozkazu uposlechnuto nebylo. K jednotlivým setninám byli vysláni úplně spolehliví vojíni, aby v tom směru pracovali a vzpouru dále rozšířili.

    Před večerem bylo možno před jednotlivými domy pozorovati hloučky živě rokujících vojínů, z jejichž zářících očí se nechala čisti jakási tajná odhodlanost.

    K večeru přišel od pluku rozkaz k odchodu. Jednotlivé prapory se shromáždily na různých místech vesnice, aby odtud nastoupily pochod do zákopů.     Pravý stav věci byl však tajen a mužstvu bylo namluveno, že jdeme kupředu odzbrojiti Maďary, kteří snad odepřeli bojovati.

    Nástup děl se klidně za zpěvu národních písní, což důstojníci hlavně německé národnosti marně zakazovali. Když prap.orním velitelem hejtmanem Srenglerem byl dán rozkaz k odchodu, všichni, jako jeden muž, rozkazu neuposlechli, nýbrž zpětným pochodem za zpěvu národních písní dorazili k II. praporu, který rovněž poslušnost odepřel a stál na silnici směrem k Sacile.

    U II. praporu přemlouvali důstojníci mužstvo, aby nedělalo žádných hloupostí a šlo podle rozkazu. Jedna část se nechala přemlu-viti, následkem čehož nastal rozkol mezi námi. Jedni chtěli nastoupili ihned pochod ke hranicím, druzí chtěli vyčkati do rána a byli i tací, kteří by šli podle rozkazu do fronty. Nastala taková tlačenice, že šlo o život. Přední se vraceli zpět, zadní šli opět kupředu, mezi tím byly vozy, kuchyně i koně.

    V kritickém tom okamžiku vystoupil šik. Kubista na vysoký plot a hlasem daleko slyšitelným radil, aby všichni se vrátili do dřívějších bytů, aby si každá setnina zvolila dva muže jako důvěrníky, kteří se společně uradí na dalším postupu. Mužstvo s návrhem souhlasilo a rozešlo se do dřívějších bytů.

    Důvěrníci na schůzi o půl hodiny později zahájené uradili se na tomto: »Hlídky ze samých nejspolehlivějších mužů obsadí všechny vchody do vesnice, abychom ještě během noci nebyli přepadeni. Telefonické spojení pluku s divisním velitelstvím bylo ihned přerušeno (škoda však, že trochu pozdě již!). Důstojníci a mužstvo německé národnosti byli dáni pod dozor, aby proti nám nemohli ničeho podniknouti. Dále bylo vysláno 5 mužů do Sacile k 29. českobudějovickému pluku, aby tento rovněž poslušnost odepřel a přidal se k nám. Bylo též ujednáno, aby každá setnina zvolila si svého velitele, ať důstojníka či poddůstojníka aneb vojína. Velitelem pluku měl býti nadp. Stancl, velitelem I. praporu poručík Lebl, II. praporu nadp. Neugebauer a III. praporu jeden český důstojník od téhož praporu.

    Ze velitele setnin zvoleni byli většinou poddůstojníci.

    V 30 hodin večer přivedla jedna naše hlídka setníka generálního štábu s jedním jezdcem. Tito nesli rozkazy divisního velitelství pro plukovníka Itze. Protože nám nechtěli listiny vydati po dobrém, byli jsme nuceni použiti násilí a zároveň jsme donutili setníka, že nám sdělil pravý stav situace na frontě. Překvapila nás zpráva, že ztráty plynovým útokem způsobené činí ne 16 tisíc, ale 24 tisíce mrtvých a naše divise měla tuto díru vy-plniti.

    Průlom fronty do hloubky první den útoku obnášel 18 km.

    Dva muži doprovodili oba zajatce za vesnici, kde byli našimi předními strážemi propuštěni.

    Jakmile velitel pluku plukovník Itz zvěděl, co se stalo, telefonicky hlásil divisnímu velitelství ve Viktorii, že pluk odepřel poslušnost. Podle sdělení jednoho telefonisty, který byl rozhovoru přítomen, zapřísáhl se pluk. Itz divisnímu veliteli, že pluk přivede k poslušnosti, i kdyby měl použiti těch nejkrutěj-ších prostředků.

    Asi v 11l hodin v noci vzkázal pluk. Itz k setninám, aby důvěrníci přišli k němu.

    Po vzájemné poradě byl však vzkaz odmítnut a dáno mu v odpověď, že chce-li s námi mluviti, ať přijde ke škole, která byla asi uprostřed vesnice.

    Vyzvání našemu pluk. Itz vyhověl a přišel s několika jemu věrnými, přemlouvaj nás a říkaje, že máme, co jsme chtěli, do zákopů že nemusíme, neboť má slovo od pana divisionáře. Mezi jiným také řekl: »Hleďte, jaké dobré »renomé« miěl třicátý pluk a nyní jste se oň připravili — leč dá se všechno napravili. Co se stalo, zapomeneme, a znovu skvělé jméno našemu pluku dobudeme.«

    Na toto p. Itzovi pěkně po pražsku odpověděl četař Charvát, řka: »Pane obrst, ne-chaj si to, oni nám již dlouho mažou med kolem huby.«

    Všichni kolem stojící vojíni dávali hlasitě najevo svůj souhlas a plukovník Itz — kavalírsky zmizel.

    Jak bylo ujednáno, shromáždil se celý pluk o 2. hod. ranní 27. října na silnici vedoucí k Sacile. Jak velké bylo naše překvapení, když se setninami nepřišel ani jediný důstojník, ač mnozí ještě ve 12 hod. v noci slibovali, že nás neopustí a že půjdou s námi.

    Krátce před naším odchodem přijel k 1. setnině na koni poručík Stránský, dřívější pobočník u III. praporu, a přemlouval nás, abychom se neukvapili a čekali, až jak to dále dopadne. Když však viděl, že jsme pevně odhodláni protlouci se k hranicím, odjel s nepořízenou zpět do Sarone.

    Po 2. hodině ranní nastoupil pluk cestu ke hranicím'. V čelo pluku postavil se št. šik. Kubista.

    Pluk čítal více jak 2500 mužů, 415 koní, 95 plně naložených vozů, 13 polních kuchyní, 28 strojních pušek, 2. odd. pěš. dělostřelectva, a ani plúkovní pokladnu jsme nezapomněli vzíti s sebou.

    Zásoby, které jsme měli s sebou, byly rozpočítány na 5 dnů. Byla to chlebová mouka na 2 dny, na 2 dny suchary, asi 5000 kusů masových konserv a na 1 den čerstvé maso.

    Ve vesnici Malá Ronche, kterouž jsme o 3. hod. ranní procházeli, přidala se k nám jedna setnina nárazového praporu č. 43 v síle 130 mužů se 4 strojními puškami. Takto zesíleni, dorazili jsme na úsvitě do Sacile, kde se k nám měl podle slibu přidaťi 29. pěší pluk.

    Pouze však jedna setnina a. 70 italských zajatců, které tato setnina střežila, přidalo se k nám. Celý 29. pěší pluk odešel v noci do zákopů.

    Ve městě nás stihlo asi 30 s fronty utíkajících Maďarů, kteří nám vyprávěli, že jejich divise byla úplně potřena, celá fronta že jest v pohybu a jiné hrozné věci.

    Za pochodu přes Velkou Ronche, kde byl dříve pluk nějaký čas ubytován, snažili se jednotlivci obyvatelům vysvětliti, že nechceme vojnu, že jdeme domů, což tito s velkým jásotem přijímali.

    Cesta po silnici plné prachu míjela klidně, ač jsme byli připraveni, že každým okamžikem s některé strany počnou do nás pálit i z děl.   .

    Po 6hod. pochodu byl dán před městem Pordenonem odpočinek k přípravě oběda a načerpání dalších sil.

    Jednotlivé prapory rozložily se na louce kolem silnice, několik kuchyní zajelo do dvora osamělého stavení a ostatní na přilehlou zahradu.

    V tu dobu kroužila nad námi eskadra italských letadel, takže jsme každým okamžikem čekali nějaké nemilé nadělení. Nepřišlo však nic. Jako by tušili, že jsme jejich spojenci, nechali nás snísti chudý náš oběd. Ještě jsme nebyli po obědě, když zastavil na< silnici před dvorem automobil s generálem a plukovníkem generálního štábu. Generál se ptal po veliteli odpočívajícího oddílu. Když se mu na to hlásil štáb. šik. Kuřišta, ptal se ho, co jest to za pluk., kde jest velitel pluku s ostatními důstojníky, kdo pluk vede a kam vlastně jdeme.

    Když slyšel, že velitelem pluku jest štábní šikovatel, v podivení kroutil hlavou, vše si zapsal a odjel.

    Asi po jedné hodině odpočinku jsme nastoupili další pochod. Občas jsme potkávali jednotlivé prapory pěchoty, baterie dělostřelectva postupující směrem k frontě. Též několik aut s generály nás míjelo, na které měl zvláště spadeno des. Hozák (velitel přední hlídky), jenž by se byl nejraději s nimi vyrovnal několika ručními gratnáty. Na rozkaz, že ani jediný náboj nesmí býti zmařen, od svého záměru, ač nerad, upustil.

    Mezi mnoha jinými prapory postupujícími k frontě, šly též 3 pochodové eskadrony vysokomýtských hulánů. Přemlouvali jsme je, aby se s námi vrátili, že jdeme domů, ale přes to vše pouze jeden Kujebák se k nám přidal, kdežto ostatní šli dále do jisté záhuby.

    Na frontě dělostřelba neustávala, což bylo důkazem, že se tam dosud bojuje... 

Alois Žípek - DOMOV ZA VÁLKY V.