Kamil Raichl - OFENSIVA NA ITALSKÉ FRONTĚ V TYROLÍCH V KVĚTNU 1916
15. května
Začíná bubnová palba rakouského dělostřelectva na frontě od Rovereta přes Arsiero a Asiago.
16. května
Pokračuje nepřetržité bombardování. Večer v 11 hodin odcházíme do Chinsolla přes Nomi, Villu Lagarinu a Rovereto do hor východně od Rovereta.
17. května
Ve čtyři hodiny ráno jsme ve výchozí posici připraveni k útoku na italské posice, které jsou vzdálené pár kroků od nás. Strašná kanonáda zuří na obou stranách. Asi k poledni vyrážíme k útoku přes italské posice, odkud Italové, pokud nebyli pobiti, utekli. Stoupáme dále do hor. Granáty dopadají všude kolem nás, kamení létá až na nás. Kryjeme se za kostelem, po chvíli však jdeme dále a usazujeme se na svahu kopce. Unaveni nevyspáním a dlouhým pochodem usínáme skoro všichni na teplém slunci. Nijak nám nevadí hrozná kanonáda. Kostelní věž zasažena granátem padá. Ani to mne nevzbudilo, ačkoli věž byla maximálně vzdálena od nás 400 metrů. Ostatně hluk vybuchujících granátů přehlušoval všecko. Jídlo přirozeně dostáváme najednou až pozdě v noci.
Ve vesnici byly ohromné zásoby všeho druhu, které tam Italové nedotknuté zanechali. A tak se nyní snaží soustředěnou dělostřelbou všecko zničit. Vesnice je za chvíli v plamenech, munice tam uložená vybuchuje a požár ozařuje celou krajinu.
18. května Italská ofensiva u Rovereto, květen 1916, klikněte si na zvětšený formát
Postupujeme dále do hor, kulky hvízdají kolem nás. Náš prapor i prapor 74. polního pluku mají už hodně ztrát. Zaléháme konečně pod vysokou skálu, takže všechno to zboží létá nyní jen nad našimi hlavami.
Italská postavení, pravé to pevnosti z betonu a železa, jsou většinou dělostřeleckou palbou zničeny, tlusté traverzy jsou pokroucené jako pavučiny. Po obsazení italských postavení pokračujeme rychle dále v postupu. Všude plno mrtvol. Přicházíme do horské vesnice, která je zcela zničena. Všude je zřejmý zoufalý útěk Italů, vše, zásoby i munice jsou zde zanechány. Dostáváme se do první linie; brigáda, kterou střídáme odchází do zálohy. Velké tlupy Italů jsou zajaty, mnoho jich je načisto opilých; nevím, co si o tom mám myslit. Naše četa je poněkud vysunuta a staví polní stráže. Napravo od nás je 14., 15. a 16 kompagnie. Nalézáme jámu vyhloubenou výbuchem 42cm granátu. Celá četa se pohodlně skryje uvnitř. Před sebou vidíme utíkající Italy. Zprvu se po nich střílí, pak jsou vysílány menší hlídky, které za nimi postupují. Já jsem rovněž vyslán na hlídku. Beru s sebou pěšáka, rakouského Itala z Terstu, abych se případně mohl s Italy domluvit. Postupuji mělkým údolíčkem, které ústí do kotliny vedoucí do hor. A právě v tom místě narážím na skupinu asi 40 Italů. Ustoupit bylo už pozdě. Nezbylo, než vystoupit hrdinsky. Strhli jsme oba pušky a namířili na ně. Naše jednání mělo úspěch. Všech 40 Italů zvedlo ruce a vzalo se. I jiné hlídky měly úspěch. Bylo zajato deseti vojáky přes 140 Italů.
Pomalu se ve mně tvořil názor na italského vojáka-nevojáka, který mi potvrdily i další zkušenosti, později i četba knih, které pojednávaly o této válce (Pivko: Carsano). Například Jakovljević v knize "Pod křížem" uvádí tuto přiléhavou historku: Ptá se jeden srbský voják druhého: "Má to peří a není to pták, má to pušku a není to voják, je to bázlivé a není to zajíc, co to je?" Italský voják.
Chápal bych plně jejich jednání, kdyby byli v kůži českých vojáků, kteří vězeli v nenáviděné rakouské uniformě. Zde se však jednalo o vpád nenáviděné nepřátelské armády do vlastní země. Mám dojem, že Ital, který dovede být velmi statečný, není schopen vydržet trvalé nebezpečí, které s sebou přináší válka.
Abych však pokračoval. Prohlížíme doupata Italů ve skalách. Všechny zásoby jsou ponechány na místě, všude plno prádla, balíky svíček, konservy atd. Nechávám vše ležet a vracím se. Jsou doneseny obrovské spousty sucharů, chleba a konserv.
19. května
Postupujeme zase dále do hor a narážíme na naši 14. kompagnii, která má značné ztráty. Až do večera vylézáme na obrovský vrch, kde nacházíme částečně zničenou baterii 15cm děl. Je tu všude zřetelný účinek rakouských 42cm hmoždířů, jejichž granáty všude vyryly v pravém slova smylu propasti.
20. května
Přichází oblt. Scheichenbauer. Jsem poslán přeřezat drátěné překážky před (naštěstí) opuštěnými italskými zákopy, které jsou rovněž vybudovány jako pevnosti, nyní hodně zničené. Přede mnou se objevuje propast asi 800 metrů hluboká, která spadá do údolí řeky tekoucí k Roveretu.
Ráno postupujeme po horském hřebenu za Italy. Jsme hned spatřeni; granáty a šrapnely jen prší. Vše se rozletělo na všecky strany, takže jsou jen dva mrtví a dva ranění. Tvoříme rychle rojnici ve sněhu (jsme již ve výši přes 2000 metrů), jehož zde leží tlustá vrstva. Zahrabáváme se rychle. Jsme sice skryti, ale nikoliv kryti. Zde ležíme 24 hodiny, aniž by nám bylo dodáno nějaké jídlo.
21. května
Jsme vystřídáni a jdeme vesele zpět. Všude jsou obrovské zálohy. Za jednou kompagnií leží více jak čtyři kompagnie záloh. Sestupujeme k úpatí hory, dostáváme teplou stravu a dokonce poštu.
Zdroj: