Karel Konrád - ROZCHOD

   ...V posici „Gibraltar" dne 28.1.1918.  

    Šeří se a zasněžené Otalské hory splývají se zakaleným nebem. Stojím na ostrohu "Gibraltaru". Pode mnou hluboká propast s drobounkou Pedescalou, na ní temné kličky Astica.  Přede mnou italské štelunky s mnoha tisíci lidmi, kteří mě pro nic za nic nenávidí.  Srpek měsíce kulminuje, blíže něho nějaká oběžnice. Každých 10 vteřin zazáří s ranou šrapnel nad sousední posicí a různý materiál mňouká a frčí přes mou hlavu. Každou chvíli hilzna prozpěvuje blízko svou melancholickou píseň klesajícím hlasem; ani by člověk neřekl, že je v něm zakleta vraždychtivost. Je to celkem příjemné. Ve štelunku u nás trhají kaverny; protivné, tupé zvuky dynamitu. Při  každém  blesku šrapnelu přimáčknu se ke stěně příkopu. Ač kdoví, jak dobrá by mi byla nějaká ta kulička. V příkopu po sněhu běhá po vlastní stezičce velká myš a nevšímá si okolí. Dozajista nekoketuje svým klidem a nevšímavostí, jako to dělají hrdinové — lidé. Šrapnely už nelítají, beztoho z těch čtyřiceti ani jeden nic nepoškodil. Smráká se už silně a je mi nudno.
Posice 29. I.
      Včera a dnes očkování  ve štelunku  proti choleře a tyfu. V tmavém dekunku sanity vaří se na kamínkách v rezavém esšálku ve sněhové vodě tupé, špinavé jehly  a velká stříkačka. Lidé, vlastně pouze jejich nejubožejší čeleď,  t. j. vojáci, nastavují  bojácně a neochotně kousek špinavých prsou, rozhrnuvše něco všivého prádla. Nic se nemyje, jodovou tinkturou se pouze dělá  na prsou úsporný flíček. Kdybych  měl vodu, umyl bych si rád špinavé ruce po tomto aktu jako Pilát, střásaje se sebe vinu a odpovědnost, avšak nemaje vody, cítím i tak bez té staré biblické komedie.
1. II.
      Sakra, je to teď vždycky zima od půlnoci do rána! Od půlnoci se člověk probouzí, to jest uvědomuje si ze  spaní stále více a více  pocit chladna, natáhne si rukavice, čepici a krčí se stále více,  hermeticky přikryt dekami, mantlem a zeltblattem. Zahřívám se cigaretami, rozproudí to trochu krev a probudí oxydaci. Po 5. hodině přijde kafe a začnu si zatápět. Ale to studené vlhké dříví nechce hořet, ba ani papír s petrolejem. Rozfoukám
to konečně a lehnu si. Není docela tma, ač již Scheinwerfer zhasl, ale v boudě není vidět pro  mlhu, čmoud z kamen a cigaret. Bydlím prý v nejkrásnějším a nejteplejším dekunku, říká se, a mám jej prý odevzdat majiteli Oberl. Altenburgrovi.  S  radostí, i s těmi krysami, zavšivenou pryčnou, rozbitým okénkem a čoudícími kamínky. Někam blízko plácl do země šrapnel, slepý. Jako obyčejně, za ním fičí druhý, třetí a teprve pátý bouchl. No, má Cadorna výbornou munici! Ještě  počítám do  devatenácti, a všechny až do konce slepé. Snad explodují, jen když je teplo. Myslím na tu žabku v Lounech, překrásnou švadlenku, k neuvěření zkaženého šestnáctiletého neřáda, která se mnou ani ne za týden pohrdla a chodila radši  s nějakými učedníky. Nevím, jestli jsem ji vlastně měl rád, ale chodil bych s ní teď s báječnou chutí a dělal bych podle jejího přání i největší hlouposti a poškodil bych kvůli ní s radostí své ohromné renomé v Lounech. Každý z těch známých mládenečků má v dekunku obrázek své panny, včera jsem jednomu fáhnrichovi dokonce takový portrét z hloubi duše záviděl; v mém  dekunku visí od mého  předchůdce jen Panna Maria. Jistě s ní jednou zatopím.
1. II.

      Slíbil jsem, že nenapíši ani slovo o sobě a o  té brachiální a idiotské nízkosti, jakou je vojna, a přece dosud jsem nepsal nic jiného. Toto už snad  však bude poslední z mého vojenského života. Dopustil jsem se z nudy hanebnosti, přihlásiv se dobrovolně k službě pozorovací, která mi z nedostatku důstojníků byla povolena. Není to ostatně tak příliš v rozporu se zákony ženevské konvence. Udělal jsem to hlavně proto, abych  dostal do ruky triedr. A nemohl jsem se ani dočkat večera, kdy jsem mohl obrátiti dalekohled vzhůru k pozorování mnohem vděčnějšímu, zajímavějšímu a více povznášejícímu, které nemusím „dienstlich" zapisovat. Pozoruji tam na úseku měsíce známé skvrny, krátery a pohoří. Pak Jupitera a různá souhvězdí. Cítím spokojenost nad tímto  svým zájmem, který je člověku  zárukou jisté ceny. Ale zima je — fuj! a nohy jako rampouchy! To by byla hned omrzlina! Přišel bych však do špitálu za  frontou,raději si to schovám, až dostanu studijní dovolenou, prý  začátkem března.  Doma to bude jistější, kdo  ví, jakému praseti s doktorským diplomem by přišla má noha do spárů, schovám si to až do Prahy. Snad to vydržím...