Leopold Menšík - 1918
...V Roveretě nás navštívil císař Karel, nejvyšší naše inspekce. Nebylo ho tehdy ani v tom autě vidět, tak byl bleďoučký a marný.
Kdy něco na frontě začne, ovšem jsme nevěděli. Ale tušili jsme to, Za noci nesmělo se k frontě ani mluvit, ani zpívat, žádný hluk, nic. Cestou byly zahazovány různé věci, jako pláště, přikrývky, patrony a j., všechno, co mohlo člověku ulevit v chůzi, které bylo až příliš mnoho. Vodili nás s místa na místo. Ve dne jsme byli ubytováni po domech a ve stodolách. Poslední noc také naši ubytovatelé šli napřed. K ránu asi ve dvě hodiny přijdeme na louku a hledáme místo, kam se uložíme. Ale v té chvíli oznamuje nám setník Heřman, že na celé frontě začne ofensiva. Italové prý o ničem nevědí, vše je výborně připraveno, takže se počítá s tím, že naše vojsko bude brzo daleko v Itálii. Výsledek byl ovšem zcela jiný. Příčiny jsou známy. Brzo nato kolovala verse, že prý Zita sama vše zradila, neboť Italové tehdy byli všemožně připraveni a tím zmařili hned v začátcích všechny akce rakouské armády, která utrpěla veliké ztráty. Náš přechod přes Piavu byl riskantní. Piava rozvodněna, koryto plné, pontonově mosty prohnuté do oblouku, jak je voda brala proudem. Italové byli velice dobře zastřeleni, takže vojsko nestačilo ani mosty spravovati. Byli jsme sice skryti za břehem, přes to však byla zde spousta našich lidí raněna a zabita. Řev a křik ozýval se zde až do večera jako na porážce, SťaiSten každý, kdo zůstal lehce raněný, neboť hleděl zmizet, co mu nohy stačily. Já sám jsem vystrkoval nohy. jak se dalo; jinam jsem nechtěl býti raněn. Navečer nastoupili jsme řetězový pochod k vystřídání první linie. Mrtvolný pach z lidí a zvířat, chmurná nálada, to vše působilo dojmem skličujícím. Přes celou noc nás Italové zásobili granáty a kartáči. Okopali jsme se ve vinicích a čekali rána. Brzy za svítání objevil se italský aeroplán a vybíjení lidí nastalo. Stříleli do nás Italové ze všech možných děl i dalekonosných, také ovšem z pušek. S naší strany bylo velice málo dělostřelbou odpovídáno, a to ještě skoro stříleli do nás. Kolik tehdy zůstalo z té »železné brigády«, není mně známo, ale myslím, že ztráty byly obrovské. Já sám jsem byl raněn, a to těžce, do pravého ramene. Odhodil jsem všechno, co jsem mohl, zapomněl jsem na bolest a křik, a snažil jsem se dostati co nejdále zpět. Tam u iednoho rozbitého dvora mě obvázal vojín od sanity, načež jsem nastoupil cestu k plukovnímu obvazišti. Na této cestě jsem dostal přídavek do nohy. Přes to všechno ale dobelhal jsem se tam přes ostřelování celých míst i vzadu. Odtamtud bvl jsem již odvezen i s iinými k Piavě. kdež nás přeplavili a dvoukolovými vozíky odváželi na divisní obvaziště. Ani tam jsme celou noc neměli klidu, jelikož granáty lítaly v okolí budovy, takže jsme probděli celou noc ve strachu a bolestech. V obrovské místností ležela nás spousta na zemi, jeden vedle druhého namačkáni. Stenání, úpění, to všechno neslo se jako sborem. Polní kurát chodil od jednoho k druhému, dával poslední útěchu. Jak jemu jako knězi bylo, nevím, já bych na jeho místě to nemohl dělat, ač jsem tam byl jen půl dne. Konečně ráno nás počala odvážeti auta do polní nemocnice č. 1004. Vedle mne v autě ležel Ital, nalokaný plynu, žlutý jako kanárek. Vyl bolestí, pode mnou naříkali také dva těžce ranění. Tam mi vytáhli střelu z kolena. Odtud nás zavezli do Portogruara, kdež mě prvně operoval maďarský lékař. Jakmile měl jíti transport sedících a chůze schopných, hlásil jsem se, že mohu sedět. Tak jsem se dostal, leže na podlaze ve vlaku, až do Terstu. Odtud za několik dní byl jsem poslán do Prahy... Alois Žípek - DOMOV ZA VÁLKY V.