Antonín Sladký - VZPOMÍNKY Z ITALSKÉ FRONTY
...Bylo to v roku 1916 v okolí Monte Cimone před jeho vyhozením do povětří. Jednoho krásného večera byla vyslána hlídka, jíž velel skutečný pěšák, titulár četař jednoroční dobrovolník. Daleko nedošel, ani k předním strážím, a přiběhl udýchán zpět a hlásil, že z našich zákopů byly házeny dolů ruční granáty. Dostal jsem rozkaz věc vyšetřiti, zjistiti a přímo majorovi hlásiti. Za půl hodiny mohl jsem majorovi hlásiti, že ani v našem, ani v sousedním úseku žádný granát vržen nebyl.
Nevím z jakých důvodů se náš major tehdy rozhodl, že půjde sám zákopy prohlednouti. Přibral sobě k tomu akt. setníka Fíbiho, jenž velel 6. setnině, a který byl u mužstva pro svoji dobrotu velice oblíben. Já jako obyčejně šel jsem napřed, aby páni nezabloudili. To se rozumí, že při první příležitosti jsem věc zařídil tak, že přede mnou běžel muž, který všude upozorňoval: »Major jde!« Tak došli jsme až do zákopů. Byla krásná, vlažná noc, měsíc svítil, a tu již namanul se nám službu konající četař, dal povinné hlášení, a že i jinak vše v pořádku nalezeno, stráže na svých místech, a tak bylo u všech čtyř setnin. Páni si pochvalovali. »Víš, Fíbi,« pravil major k setníkovi, »ono to neškodí, jednou za čas se přesvědčiti, že je vše v pořádku, aspoň může jeden klidně spát.« A tak jsme přišli až k oddělení strojních pušek.Nevím, proč ti chlapi od těch strojních pušek se domnívali, že jsou lepší vojáci než my ostatní. Byl mezi námi asi takový poměr, jaký se někdy vyskytoval mezi dragounem a pěšákem. A snad proto onen dobrák, kterému jsem uložil, aby všude upozornil na příchod majora, oddělení strojních pušek pominul. Za chvíli stáli jsme u stráže strojní pušky čís. I. Na stráži byl mladý selský hoch, bezpochyby jen povrchně vycvičený. Od jeho stanoviště táhl se dozadu po stráni drát, až k jakési prkenné boudě, která sloužila mužstvu za přístřeší, a na jehož konci u vchodu do boudy byly uvázány 2 šrapnelové patrony. Již hlášení té stráže bylo proti všem předpisům, takže pány (neuspokojovalo a o nějakém službu konajícím poddůstojníkovi ani zdání. Major zřejmě rozladěn po několika marných pokusech, z hocha něco kloudného dostati, tázal se 'konečně: »Víte, kde jsou naše přední stráže?« »Ano, pane majore.« »Vidíte tam tu bílou cestu, která se vine údolím?« »Vidím, pane majore.« »Tedy dejte pozor. Kdybyste slyšel najednou tam u předních stráží střelbu a nějaký ryk, a pak viděl větší oddíl vojska postupovati směrem k nám, co byste učinil?« »Začal bych do toho pražit, pane majore.« »No to snad ne, vy byste do toto nepražil, protože tu nejste od toho, to tu je někdo jiný, a pak pochybuji, že byste dovedl se strojní puškou zacházet, no tak, co byste dělal?« Chlapec po dlouhém přemýšlení dospěl zase jen k tomu, že by spustil palbu. Major, již dopálen jeho nechápavostí, se jej přímo tázal: »Na co máte zde ten drát? Kam ten vede?« »Á, ten drát? Ten vede do dekunku k četaři.« »Tak zazvoňte, « poroučí major, »ale nikomu se nehlaste.« Chlapec za drát zatáhl, u boudy to zařinčelo a za chvíli bylo slyšeti, jak u boudy otvírají dvířka, viděti. tam nebylo. A hned nato někdo povídá: »Co je?« Mladý vojín podle rozkazu neodpovídá. Ten u boudy volá již důrazněji, netrpělivě: »Tak sakra co je?«, a jelikož se mu nedostává žádné odpovědi ani tentokráte, odlehčuje si rázným: »Tak mně polib . . . !« a hned nato je slyšet, jak dvířka za sebou přirazil. Páni zůstali celí zkoprnělí. Po chvíli zkouší to major znova: »Zazvoňte ještě jednou,« poroučí, »ale nehlaste se!« Vojín zazvoní zase, po chvíli je slyšet, jak dvířka se otvírají a někdo podrážděně volá: »Nu tak stráž, co je, himlsakra?! « Nic, nikdo neodpovídá. Táže se ještě jednou, zase nic. »I tak mě polib . . .«, ale již nedořekl, protože již major zařval: »Půjdete sem hned, okamžitě, vy bídnej člověče, vy si neuvědomíte, že zazvonění znamená pro vás poplach, že vaše místo jest zde u strojních pušek a jest nejodpovědnější v celém úseku?« Zatím se člověk hříšný přišoural, ale v jakém úboru! Měl na sobě jen podvlékačky a košili, bez čepice a bos. Viděl již, že to projel na celé čáře a snad nepovažoval za nutné neoblečen postavit se do pozoru. Ale ani to mu major neslevil: »Budete státi v pozoru!« zařval na něho, a teď mu to dával, každé slovo jako rána palicí. Jediný, kdo se při tom pobavil, jsem byl já. A nejen tenkrát, ale dlouho potom, často musel jsem k obveselení jiných a k zlosti oddílu strojních pušek vypravovati, jak tehdy ta inspekce dopadla…