Antonín Sladký - VZPOMÍNKY Z ITALSKÉ FRONTY

      ...Bylo to v roku 1916 v okolí Monte Cimone před jeho vyhozením do povětří. Jednoho krásného večera byla vyslána hlídka, jíž velel skutečný pěšák,  titulár četař jednoroční dobrovolník. Daleko nedošel, ani k předním strážím, a přiběhl  udýchán zpět a hlásil,  že z našich zákopů byly házeny  dolů ruční granáty. Dostal jsem rozkaz věc vyšetřiti, zjistiti a přímo majorovi hlásiti. Za půl hodiny mohl jsem majorovi  hlásiti,  že  ani v našem, ani v sousedním úseku žádný granát vržen nebyl. 

Nevím z  jakých důvodů se náš major tehdy rozhodl, že půjde sám zákopy prohlednouti. Přibral sobě k tomu akt. setníka Fíbiho, jenž velel 6. setnině, a který byl u mužstva pro svoji dobrotu velice oblíben. Já jako obyčejně šel jsem napřed, aby páni nezabloudili. To se rozumí, že při  první příležitosti jsem věc  zařídil tak, že přede mnou běžel muž, který všude upozorňoval: »Major jde!«

Tak došli jsme až do  zákopů. Byla krásná, vlažná noc, měsíc  svítil, a tu již namanul  se nám službu konající četař,  dal povinné hlášení, a že  i jinak  vše v pořádku nalezeno, stráže na svých místech, a tak bylo u všech čtyř setnin. Páni si pochvalovali. 

»Víš, Fíbi,« pravil  major k setníkovi, »ono to  neškodí, jednou za čas  se přesvědčiti,  že je vše v pořádku, aspoň může jeden klidně spát.« 

A tak jsme přišli až k oddělení  strojních  pušek.Nevím, proč ti chlapi od těch strojních pušek se domnívali,  že jsou lepší  vojáci  než my ostatní. Byl mezi  námi  asi  takový  poměr, jaký se někdy vyskytoval mezi dragounem a pěšákem. A snad proto onen dobrák, kterému jsem uložil, aby  všude upozornil na příchod majora, oddělení strojních pušek pominul. Za chvíli stáli jsme u stráže strojní pušky čís. I. Na stráži byl mladý selský hoch, bezpochyby jen povrchně vycvičený.  Od jeho stanoviště táhl se  dozadu po stráni drát,  až k jakési prkenné boudě,  která sloužila  mužstvu za přístřeší, a na jehož  konci u vchodu do boudy byly uvázány 2 šrapnelové patrony. Již hlášení té stráže bylo proti všem předpisům, takže pány (neuspokojovalo a o nějakém službu konajícím poddůstojníkovi ani zdání.  Major  zřejmě  rozladěn po několika marných pokusech, z hocha něco kloudného dostati, tázal  se 'konečně:  

»Víte,  kde jsou naše přední stráže?« 

»Ano,   pane  majore.« 

»Vidíte tam tu bílou  cestu, která se vine údolím?«  

»Vidím,  pane  majore.«  

»Tedy dejte pozor. Kdybyste slyšel najednou tam u předních stráží střelbu a nějaký ryk, a pak viděl větší   oddíl  vojska  postupovati   směrem k nám, co byste učinil?«  

»Začal  bych do toho pražit, pane majore.«  

»No to snad ne, vy byste do toto nepražil,  protože tu nejste od toho, to tu je někdo jiný, a pak pochybuji, že byste dovedl se strojní  puškou zacházet, no tak, co byste dělal?«  

Chlapec po dlouhém přemýšlení  dospěl zase jen k  tomu, že by spustil palbu. 

Major, již dopálen jeho nechápavostí, se jej  přímo tázal:  

»Na co máte zde ten drát? Kam ten vede?« 

»Á, ten  drát? Ten vede do dekunku k četaři.« 

»Tak zazvoňte, « poroučí major,  »ale  nikomu   se  nehlaste.« 

Chlapec  za drát zatáhl, u boudy to zařinčelo a za chvíli bylo  slyšeti, jak u boudy otvírají dvířka, viděti. tam nebylo.  A hned nato někdo povídá: 

»Co je?«  

Mladý vojín podle  rozkazu  neodpovídá.  Ten u boudy volá již důrazněji, netrpělivě: 

»Tak sakra co je?«, a jelikož se mu nedostává  žádné odpovědi ani  tentokráte, odlehčuje si rázným: »Tak mně polib . . . !« a hned nato je slyšet, jak dvířka za sebou přirazil. 

Páni zůstali celí zkoprnělí.  Po  chvíli zkouší to  major znova: 

»Zazvoňte  ještě jednou,« poroučí, »ale nehlaste  se!«  

Vojín  zazvoní zase, po chvíli je slyšet, jak dvířka se otvírají a někdo podrážděně volá: 

»Nu tak stráž, co je, himlsakra?! «

Nic, nikdo neodpovídá.  Táže se ještě jednou, zase nic.  »I tak mě polib . . .«, ale již nedořekl, protože již major zařval:  

»Půjdete sem hned, okamžitě, vy bídnej člověče, vy si neuvědomíte,  že  zazvonění  znamená pro vás poplach, že vaše místo jest zde u strojních pušek a jest nejodpovědnější v celém úseku?«

Zatím se člověk hříšný přišoural, ale v jakém úboru! Měl na sobě jen podvlékačky  a košili,  bez čepice a bos. Viděl již, že to projel na celé čáře a snad nepovažoval za nutné neoblečen postavit se do pozoru. Ale ani to  mu major neslevil: 

»Budete státi v pozoru!« zařval na něho, a teď mu to dával, každé slovo jako rána  palicí. Jediný, kdo se při tom pobavil, jsem byl  já. A nejen tenkrát,  ale dlouho potom, často musel jsem k obveselení jiných a k zlosti oddílu strojních pušek vypravovati, jak tehdy  ta inspekce dopadla…