Časně zrána opět za deště vyjeli jsme dále na Auzzu. Krajina byla nevýslovně smutná. Země rozryta nesčíslnými trychtýři po dělových střelách, jednoho stromu nebylo zdravého. Vše zpřeráženo a oškubáno jako po strašlivé smršti, která se tudy přehnala. Po čtvrthodině zůstala kolona stati v místech, kde se přes cestu pjalo uschlé chvojí, maskující zákop. Pohlédnu mimoděk vzhůru, patřím do vyboulených očí lidské hlavy, jež byla dělovou ranou utržena od těla nešťastníkova a vržena děsnou prudkostí do chvoje. Vystouplý chrup, cár látky od krku visící — byly strašlivým obrazem, který mne ještě dlouho a dlouho pronásledoval jako strašlivý sen.
Další cesta, vedoucí stále mezi zákopy, byla strašlivá. Sta mrtvých Italů leželo v nejhrůznějších posicích v opuštěných, rozstřílených zákopech. Jako hadem uštknut odskočil jsem mnohokráte od cesty, kde ztuhlá mrtvola svou přirozenou posicí dělala dojem živoucího. Opět nových šest vojáků od našeho pluku bylo roztrháno ručními granáty a během pochodu až k Piavě celkem čtrnáct vojínů z píseckého kraje zaplatilo životem svou neopatrnost, s níž vydávali se v nebezpečí při hledání potravin. Nejedli jsme již třetí den praničeho, neb zásoby naše zůstaly daleko vzadu, a hladem jen stěží jsme se pohybovali kupředu. Byl jsem svědkem, když vojáci našli u mrtvol, již v rozkladu se nalézajících, rozmočené suchary a hladově je pojídali.
Ještě jednu příšernou skupinu jsme toho dne spatřili. U stavení ležela řada mrtvých Italů, v obličeji modrých, ba až černých. Na tomto úseku, kde měl býti hlavní průlom, užili Němci strašlivého otravného plynu, proti kterému byly škrabošky bezmocné. Obrovská břicha a oteklé údy těchto zčernalých mrtvol byly i pro sebe otrlejšího vojáka hrůznou podívanou.
Pomalu míjeli jsme místa hrůzy a děsu válečného, až přibyli jsme k místu, kde stávala dříve italská brigádní a divisní velitelství a polní lazarety. Tu na vlastní oči přesvědčili jsme se o katastrofální porážce Italů. Úžasný materiál válečný zanechal tu nepřítel: vozy, děla, muniční skladiště, různé nářadí, jako motyky, lopaty, obrovské kupy drátu, zkrátka vše možné, čeho bylo třeba do bitevní linie. Tu již spatřili jsme různé italské nápisy, jako: královská italská polní nemocnice, král. muniční depot atd. Ranění a nemocní, jdoucí proti nám, potvrzovali pověsti o velikém počtu zajatých Italů, jichž odhadovalo se toho dne pouze na našem úseku na 70.000. Hrozný déšť decimoval nás úplně a lidé i koně jen stěží drali se kupředu. Však také útrapy ty zanechávaly i v našich obličejích stopy. V přepadlých tvářích a zapadlých očích jevil se účinek bezesných nocí, hrůzných obrazů, námahy i hladu. Nikdo však nezůstal zpátky, neboť cesta zpáteční byla by vedla spíše k vlastnímu hrobu nežli k ulehčení.
K večeru 28. října přišli jsme opět mezi zákopy a přibyli jsme do osady Auzza. Tady sveden byl boj mezi ustupujícím Italem a spojeneckými vojsky. Na silnici, kde svedena byla bitka, zanechali Italové své mrtvé. Mezi nimi bylo i veliké množství zabitých koní a mulů. Nikdo však mrtvol jejich se silnice neodklidil a tak přes ně valilo se nejdříve dělostřelectvo a za ním i vozatajstvo, takže jsme se v těch místech v pravém slova smyslu brodili krví a vnitřnostmi padlých.
Přijeli jsme ke kostelu, který byl přeplněn vojskem, neboť to byla jediná zachovaná budova v Auzze. V kostele bylo několik ohňů. Za palivo sloužily kostelní lavice i dřevěné součástky varhan. Na štěstí jsme se dověděli, že plukovní zásobárna je ubytována na nádraží. Tam jsme konečně našli útulek a ohřáli se u ohně.
Druhého dne shromažďovalo se vozatajstvo pluku na planině u Auzzy. Po čtyřech hladových dnech dostalo se nám konečně potravy, jenže naše zesláblé žaludky snesly jen něco teplé polévky.
Na pokraji planiny nacházely se opuštěné zákopy. Kamarád, četař B., našel závitek tvrdého papíru v podobě trubky, na pohled zcela nevinný a počal jej rozbalovali. Zaslechl jsem podezřelé šustění a šumění v papíru a vzkřikl jsem na něho: »Zahoď to!« Tento okamžitě uposlechl. Sotvaže závitek dopadl na tři metry od nás do zákopu, ozvala se veliká explose a my byli zahaleni v čpavý dým. V táboře byl z toho veliký rozruch i gratulace k šťastnému vyváznutí z nebezpečí.
Odpoledne, za stálého deště, nastoupili jsme další cestu k hoře Kuk, která se stala pohřebištěm celých tisíců vojáků. Přicházeli jsme v místa, kde byl nakupen materiál všeho možného druhu. Celá skladiště mýdel, šatstva, obuvi, zbraní, masových konserv, sýrů, vína v sudech i v lahvích. Se zájmem procházel jsem italskou polní nemocnicí. Všecko její zařízení bylo však strašným způsobem demolováno. Zvláště všecky gumové součástky byly loupícími vojáky odřezány. Na tisíce lahví a lahviček s drahocennými léky bylo tu rozházeno a zničeno.
Za celé odpoledne ušli jsme pouhé dva kilometry cesty, neboť cesta byla zatarasena četnými povozy. Cestou potkávali jsme tisícové průvody zajatých Italů, kteří zřejmě projevovali radost, že se pro ně již skončilo vojákování se zbraní v ruce.
Dne 31. října dopoledne dorazili jsme do zničeného města Canale, v němž nadělala dělostřelba úžasných spoust. Kostel a téměř všechny domy byly rozstřílené. V městě, jak jsme podle nápisů poznali, bylo vrchní velitelství italské druhé armády. Vedle italských nápisů počaly se již objevovati německé: ulice Hindenburgova, Vilémova atd. I důstojníci smáli se tomu rychlému přebarvování.
V den Všech svatých blížili jsme se konečně k bývalým říšským hranicím. Přehnané zprávy o vítězstvích hlásaly, že Verona, Milán a Benátky jsou již v rakouských rukou a my již dělaly plány, jak se tam budeme mít.
Před půlnocí překročili jsme poslední horské pásmo a před námi objevilo se na tisíce světel v rovině Benátské. Únava rázem zmizela a za veselých písní sestupovali jsme s pohoří. V první dědině, do níž jsme přišli,
setkali jsme se se Slovinci, kteří se navrátili z vnitra Itálie. Tento styk s lidmi a klekání ranní působily na nás po dnech, v nichž jsme viděli tolik hrůzy, milým, utěšujícím dojmem. Pohodlné baráky italského vojska nasvědčovaly, že nemělo v ničem nemělo v ničem nedostatku. Místy byly kolem nich zřízeny zahrádky i krásné parky. V poledne uvítalo nás teplé italské slunce a hřálo tak, že se nám začalo z promočeného šatstva kouřiti. Uvítaly s radostí tuto náhlou změnu i vši, které jsme nesli s sebou, a rozmnožily se tak, že v několika dnech byly celé pluky strašlivě zavšiveny.
Od vojska počaly se již tehdy oddělovati skupiny vojáků, které počaly v zabraných krajích hospodařiti na vlastní pěst, drancovaly a loupily. Jídelní lístek začínal být pestrý,, neboť se zabíjela spousta krůtr, slepic a husí, a k tomu našlo se i dost vína...
Alois Žipek - DOMOV ZA VÁLKY IV.
