Karel Poláček - VYPRODÁNO

         Den byl do běla rozpálený; oblaka v podobě rozlitého mléka zakrývala slunce, nehybně visel vzduch mezi skalisky, obrostlými nuznou zelení. Země žíznila; na všem ležel prach, křoviny, střechy baráků, vojenské obličeje i srst loudavých mezků byly pokryty vápennou moučkou. Prach škrábal v hrdle, šimral v nozdrách a zaněcoval oči. A tento šedý příkrov vyvolával pocit nezměrného stesku a mořil duši k smrti. Z dálky bylo slyšet dusný výstřel  z děla;  hory zahučely; desátníkovi se zdálo, jako by kdosi  upustil nějaký těžký předmět. Pomalu stoupal voják po  bílé cestě  mezi vápennými balvany; bezpečně  ho vedly návěstní tabulky, které ukazovaly cestu k jednotlivým částem. Bral se  osamocen  mezi zástupem sešlých a tichých mužů, kteří byli vysušeni žárem, nepohodou a strádáním jako mořské tresky.

          Usedl na bílý valoun a odpočíval; oddychoval písklavě, stíraje si pot, který zalepoval oči. A tehdy příval neuhasitelného smutku obtížil jeho mysl. Vzdálen všeho života, seděl tu sám na bílé skále, pod nelaskavým nebem, uprostřed neplodných, závistivých hor. I pocítil takové těžké umdlení, jaké asi zakouší člověk ve chvíli umírání. Zarudlé borovice,  truchlivé stromy zkroucených větví,  nedávaly stín. Vládlo tu posupné mlčení; ptactvo i ostatní život uprchly před válkou do bezpečí. Jenom mouchy poletovaly, naříkajíce jako žebrota, tučné, kovové mouchy. Smrt byla nablízku, bílá, zaprášená smrt. Zase zahučelo dělo. Oblázek se utrhl od stráně a kutálel se po silnici; desátník  sledoval jeho skákavý běh.

          Pojednou se silnice naplnila mnohohlasou řečí, smíchem, povykem a výskáním. Dvě fůry hrkotaly po silnici. Vozy byly naplněny otrhanými muži;  někteří měli vojenské čapky, jiní ukazovali ježaté hlavy. Většinou byli jen ve spodním prádle. Bylo viděti muže v ženské košili, jehož kosmatá hrud byla ozdobena jemnými  krajkami. Tento voják vstal a s necudnými posunky zdvíhal  košili. Byli to vojáci, které odváželi s fronty, protože stejnokroj se na nich rozpadl a nebylo je do čeho obléci. Vozkové nadávali koním  a odraní vojáci vystrkovali nahé zadnice, chechtajíce se jako nevěstky. Vozy zmizely mezi skalami, ale dlouho bylo slyšeti bezuzdný řehot otrhaných mužů, kteří se radovali nad tím, že je odvážejí do zápolí.

          Desátník Štědrý vstal,  aby šel svou cestou. Zablesklo se, zařvala ukrytá houfnice.  Hory se znepokojily a v odpověď zahulákalo. Štěrk se v proudu sesul do rokle. Desátník si odplivl. Kráčel vzhůru, stále mezi skalinami, které se nad ním zavíraly.

          Znenadání se zatmělo, oblak se protrhl a spustil se hlučný déšť; živě zašuměl ve skalách a pokryl chlumy oponou z kovových korálků. Krůpěje se hvězdicovitě rozstřikovaly o balvany.  Nedaleko zapráskaly výstřely z  pušek. Všau! Všau! Všau!  znepokojeně odpovídal  hvozd. Déšť náhle  ustal a zavanulo svěžestí. Z rozedraných mraků vysvitlo slunce, bludný paprsek proběhl rozeklanými slujemi a pohasl. Těsně před sebou spatřil desátník planinu,  kde ve větrném víru se  točila černá oblaka jako dusivá pára nad kotlem černokněžníkovým. Zahřmělo; byl to hrom nebo zařvání ukryté houfnice? Přihnal se vítr a stromy propukly v nářek.  Na silnici se jiskřil zmírající den. V  nepořádku přešel oddíl vojáků se  surovými, kamennými obličeji; ze zvlhlých stejnokrojů se kouřilo; jednotvárně zvonily bajonety, které v chůzi narážely na plechové krabice protiplynových masek...

            Kdepak, ruská a italská fronta, to je, pánové, veliký rozdíl. Staří mazáci  vypravují výrostkům s od stávajícíma  ušima o životě v ruských posicích. V Rusku, povídají, žili jsme jako doma. Tam byly kryty čisté, podzemní  pokojíčky, kam vnikalo světlo zaskleným okénkem. Některé  kryty bývaly i nábytkem vybaveny. Pojízdné kuchyně přicházely pravidelně jako hodiny. Jídla bylo dost a  kdo měl  málo, řekl si ještě. Měli jsme se jako  při  masných hrncích  egyptských a užili jsme legrace. Tam byl jeden k druhému jako  rodný bratr, a  ne jako zde, vojáci  se na sebe vrhají jako pominutí psi a to je hanba. Jeden druhému má vyhovět, hlavní  věc je svornost. Přece jsme vojáci  a ne cikání, no ne? Tak  mluví staří  vojáci a nerozeznávají pravdu od lži. Minulost  vidí ozářenou jako ve výkladní skříni.

            Domobranec Andrlík se zlostně šklebí na svůj špinavý palec,  který vy zírá z roztlemené boty.  Jeho obličej je hustě pokryt  plesnivými pichláky. Choulí se  do ošumělého pláště, jenž je samá záplata.  Připadá si jako zpustlý vandrovní; sám k sobě cítí ošklivost.

            Slabomyslný Hynek sedí za balvanem, stočen v scvrklý uzlíček; z obličeje, drobného jako pěst, čouhá dlouhý nos s třpyt nou kapičkou na  konci.  Mhourá očima proti slunci a kdáká:

           „Žebrota jste, žebrota, a ne páni oficíři. Proč vedete válku, když nemáte co žrát?"

           Šestého dne pak přibyli v místa, která jim byla dobře známa, kde poznávali skalní štíty, žluté po výbuších pum, torpéd, min a granátů; kde byli doma mezi oblými valouny, mezi zkomolenými stromy, mezi plazivou klečí a  prohnilými pařezy. Poznávali mělký zákop, vítali se s doupaty ve skále, která je tak dlouho hostila.

           „Tak my jsme chodili pořád dokola jako pan páter kolem oltáře," podivil se svobodník Semecký, „ať jsem trajcen, jestli v tom vidím nějaký smysl."

           „Tomu, frajtře, nerozumíš," poučoval ho četař Náhlovský, „my jsme proto tak  vandrovali, aby se zdálo, že je nás hodně. Talijáni si mají myslit, že na frontu přišly zálohy. Dělali jsme, jako že je nás náramná síla."

           Zamyslil se, svraštil tvář a dodal: „Nějak se mi to nechce líbit, bratře.  Čichám, čichám umrlčinu . .

           Byla noc, i bylo jitro. Bylo ráno němé, ztrnulé a zasmušilé. Nic se nehýbalo. Zdálo se, že nepřítel spí  těžkým, omrzelým spánkem. Také  na  naší straně lidé  dřímali, neboť bylo ještě brzy, jenom unavené stráže trčely na svých  místech a nesmírně bažily po odpočinku.  Tu a tam se ze své skrýše vybral  voják uslintaný spaním, rozcuchaný a umouněný, i podíval  se na oblohu, co dělá počasí, zamyšleně kývl a  zase si šel lehnout. Jenom šedý domobranec seděl před svým doupětem a dumal o tom, že už je starý člověk a že má málo spaní; a velmi  toužil po vřelé černé kávě, aby si zahřál vnitřnosti.

           Bylo mlčelivé jitro. V dálkách se ozvala  dusná rána a malý granátek proletěl, hlasitě běduje; zatočil se, dopadl a pukl a s pronikavým hřmotem obnažil své ohnivé nitro. Stráže se po něm lhostejně ohlédly a pak zase upadly do svého schouleného klidu.  A pak bylo zase chvíli ticho. 

           Zrůžověl obzor a zahořely zubaté štíty. Všechno ukazovalo, že bude krásný, zářivý den. A pak opět zahučely dálky, pronikavě a mnohohlasně zavylo a ve vzduchu se zatřepetalo několik červených a šedých praporečků. Zasvištěly olověné kuličky a stromy se otřásly; sesypaly se ztrouchnivělé větve a jehličí. Vojáci na  stráži se bleskurychle skrčili. Někteří začali zmateně pobíhat sem i tam, skrývajíce si hlavu ve dlaních.

           - Co to? - říkali  si muži znepokojeně.   

           - Taliján bouří hned po  ránu. -

           Neměli času vyměnit si své myšlenky. Náhle s děsivým hulákáním se přihnala ohromná střela; zavířila větrná smršť; několik stromů  se rozštíplo a koruny dopadly na zem s hluchým úderem; ze země vyrostl ohnivý keř a zařinčelo, jako když se zhroutí železný dům. V  nevýslovném úžase  zařvaly  hory. Vzduch se proměnil v natrpklý dým a nebylo vidět. Zdvihl se písek a balvany se zatočily  v kruhu.

          Četař Náhlovský vyběhl ze  svého doupěte,  rozespalý, vyjevený, vleka za sebou rozvinutou kamaši; křičel: „Bubnová palba! Já to věděl, já to čul! Všechno na svá místa, aufpassen, hoši!"  Najednou se chytil za bok, zkroutil se a zaječel nelidským hlasem: „Kamarádi, já ji dostal! Už mne má..." Učinil několik kroků, obličej zrůzněný bolestí a leknutím; zapotácel se, upadl a zaryl se  tváří do země.

          Nad zubaté štíty se vyhoupla  rudá koule a  zlaté světlo se rozlilo po krajině a zatopilo mělký zákop; v lesním šeru se vesele zatřepetala zlatá prasátka.  Bylo svěží, orosené jitro. A pod modrou oblohou plula dvě letadla a vrčela jako dva těžcí, obrovští brouci. Jasně bylo vidět červeně, bíle a zeleně pomalovaná křídla.

          Za horami neustále hučela hněvivá děla, otřásly se chlumy, skály pukaly, země se otvírala. Hořel vzduch a skalní sluje vydávaly zběsilé ječení. Za každým balvanem se ukrývalo několik vojáků, přikrčených jako zajíci k brázdě.  Někteří měli čepici staženou až na ústa, aby nic neviděli, neslyšeli.

          Svobodník Semecký náhle vyskočil a počal zmateně pobíhat

sem  a tam. Lomil rukama a křičel.

          "Kampak, frajtře?" zavolal na něho domobranec Andrlík.„Neblázni a seď na místě!"

          Svobodník obrátil k němu zelenou, rozšklebenou líci a ječel:

          „Já musím do svého dekunku. Mám tam konservu."

          „Co chceš teď s konservou, ty janku?"

          „Vy byste mně ji sežrali, já to vím . . . roto zlodějská, lumpové . 

          „Lidi, držte ho, on se pominul -"

          S hůry  se  sneslo řvaní a kolem svobodníka vypučel keř z blesků a  kouře. Svobodníkovo tělo  se rozpustilo v ohnivé žíravině. Když pak se dým vznesl, tu spatřili vojenskou čepici, připlácnutou na  skalní stěnu, a zpod čepice vyhledala rusá kadeř. Na  větvi se houpala vojenská noha, křížem stažená ovinovačkou.

          Šedý domobranec sňal čapku a poznamenal si čelo širokým křížem.

          „Tak vidíš, frajtře, už's dofrajtroval," zamumlal a jeho rty se zkřivily.

          Zaslechl to voják Hynek, který seděl vedle něho s tváří pokojnou a s rukama složenýma v klíně. I pravil lítostivě: 

          „Mladý byl člověk frajtr Semecký, ale hloupý. Rozumu měl malinko. Ale jinač dobrák to byl, tu chválu mu musím vzdát..."

          „Povídal něco o konservě," vmísil se do hovoru pěšák Maštalíř, „ani jsem nevěděl, že by měl konservu."

          „Co je mu nýčko konserva platná?"  zaskřípěl Andrlík, „někdo jiný ji užije .  . ."

          Po chvilce  prohodil: „Vypravoval nám pohádku o Wilsonovi, o císaři a o míru. Já hnedky poznal, že lže. Na nose jsem mu to viděl. Tak tady máme ten mír, pěkný mír. Jenom ty, frajtře, máš teďkon svůj mír, mír věčný. Ať je ti  lépe tam nahoře než nám, to  ti přeje domobranec Andrlík."

          „Já taky," připojil se Hynek.

          Stoupalo slunce skvoucí drahou, nad zubatými štíty se tetelil rozpálený vzduch, milostně zářila modrá obloha. Ani vánek se nehýbal. Skály svítily jako vybělené kosti. A mezi balvany  se procházela smrt, oděná v ohnivé a železné roucho, chodila těžkým krokem, obklopena oblakem dýmu, natrpklým zápachem po spáleném střelném prachu, i ohlašovala se ječením, vytím a řinčením. Na koho prstem ukázala, ten musil s ní, ať chtěl nebo nechtěl.  Zjevovala se smrt v ohnivém keři

a mluvila k vojákům hlasem burácejícím.

          V závoji dýmu bylo viděti muže, který se točil sem a tam,jako by hledal cestu a nenalézal. Muž vrávoral jako opilý, zakrývaje si rukou obličej; mezi prsty mu prýštila krev; upadl.

           Andrlík sevřel malému pěšákovi ruku, cloumal jím a volal zděšeně:

          „Já ho znám, já ho zmán! On je od nás!"

          „Tak, tak . . ." odvětil Maštalíř lítostivě, „tak on je od vás."

          Vzdychl si: „Mnoho lidu sc nevrátí.  A dovolání žádné."

          „On byl  od nás,"  mumlavě opakoval šedý domobranec,  bydlil hnedky za rohem, jak sejde k nádraží. Prodával staré kovy a přišel si na hezké peníze. Byl sám pro sebe a s nikým nic neměl ..."

          „Máš to marné. Osud člověka . . ."

          „Pravdaže, Já jenom, že jsem ho znal jako nikoho druhého  . .

          „Pořádný tromelfajer," zachraptěl jakýsi voják,  „nemlich to samé bylo jedenáctého, dvanáctého a třináctého července."

          Maštalíř poznamenal, že když jsme leželi na Doberdu, tak to také nebyla žádná zábava. Možno říci, že na Doberdu to bylo kolikrát ještě horší. Pěkná mela bývala na doberdské planině.  Malinký pěšák hledal očima někoho, kdo by  dosvědčil jeho slova. Nikdo se nepřihlásil.

          „Kdo nebyl na Doberdu, ten nic neví."

          Váhavě míjely minuty, ale běsnění neustávalo. Ze země šlehal zhoubný oheň a s rachotem se valily balvany  do údolí. Ječení všelikých střel,  výbuchy, provázené řinčením, takřka uspávaly svou jednotvárností. Pohublé a zdivočelé  tváře vojáků,  pokryté bílým prachem, jevily únavu a zlobnou nudu z bezmocnosti. Pěšák Hynek seděl schoulen mezi balvany, na konci dlouhého, smutného nosu se mu třpytila kapička a hlava se mu ospale kývala se strany na stranu. Desátník Jaroslav si neustále opakoval jakousi větu z biblické dějepravy, která se mu vytrvale vtírala.

           „Prorok Eliáš  vzat na nebe ve voze ohnivém. Eliša divy  činí."

           „Cože?" ptal se Maštalíř.

           „Nic," odpověděl desátník, „já jen tak."

           „Já myslil," poznamenal malý pěšák.

           Podle slunce mohlo být k polednímu. Vojáci pocítili naléhavý hlad. Mnozí hledali ve  chlcbníku drobečky, a nic nena lézajíce, žalobně  křivili  ústa.

           „Žral bych," povzdychl si  voják Hynek a polkl slinu.

           „Mináž asi za příčinou toho élentu dneska už nepřijde,"

 usoudil malinký pěšák.

           „Ani nápad!"  zlostně zavrčel domobranec Andrlík, „kuchaři jsou asi dobře zdekování. To víš, polezou  do toho -  chytráci."

           „Prorok Eliáš  vzat na nebe ve voze ohnivém. Eliša divy činí," recitoval desátník Štědrý do bitevní vřavy.

           „Co?" zařval mu  do ucha pěšák Maštalíř.

           „Nic!" houkl Jaroslav.

           „Tak nevím,"  udělal  si malinký pěšák.

           Vzápětí se otevřela skála a z ní vyšlehl oslnivý  oheň. Jaroslav ucítil, že se ho zmocnila nesmírná síla a unášela ho jako  stéblo slámy.

           -Aha! - podivil se. Chtěl  něco říci Maštalířovi, ale ten se od něho vzdaloval s převelikou rychlostí; hory se rozestoupily,  zubaté štíty se sklonily na bok; svět se zhroutil, barvy a tvary  se pomíchaly v ohnivém a šedém zmatku.  Něco  mu  stisklo  hruď a  on umřel...

        Osláblé podzimní slunce svítilo na rozsochaté hory, na lesy zmrzačené a popleněné, na mělké zákopy, obetkané zrezivělými zásekami; vnikalo do chladných a zvučných  slují, kde ve stínu bují kyprý mech a nevlídná kapraď. Zářilo  na tu bílou, štěrkovanou silnici, která se začínala  v huňatých  a divokých mračnech a  vinula se do údolí.

        Po té silnici se táhly nekonečné transporty se  zraněnými.

        Mrzáci seděli v selských žebřiňácích, bledí, s očima prázdnýma,  strašně vyhublí,  sténajíce bolestí při každém otřesu; a ve  vojenských furveznách jako neživé zboží se vezli těžce zranění, nuzně ošetření na obvazištích, a život v nich nejasně  blikal jako olejový kahanec Lehce ranění poskakovali o holi za vozy, belhali se jako staří, prašiví psi, některý s rukou, zavěšenou na obvazu, jiný pak dopředu vystrkuje ohromnou, bílou nohu.

         Mezi opěšalými kulhal  šedý  domobranec Andrlík s tváří chmurnou, nevraživou, rozedraný jako turecká fangle, ale se sytým pocitem spokojenosti. Za jeho zády temně  duněla děla a podrážděně řvaly hory. Občas se obracel šedý domobranec, nemilostivě pohlédl na zubaté štíty, na něž se snášel hněv boží, šklebil se a vyplazoval jazyk.

         "Nedostali jste mne,"  pitvořil se. „Kde je Andrlík? Tady! Hasí si to k nám. Ufoukl vám Andrlík!"