Průběh 1. světové války v Itálii (1915-1918)
Roku 1879 uzavřelo Rakousko-Uhersko a Německo smlouvu o společném postupu na Balkáně. Roku 1882 přistoupila k této smlouvě také Itálie, přestože měla vůči svému tradičnímu nepříteli - Rakousko-Uhersku - územní nároky na jižní Tyrolsko, Gorici, Terst a Dalmácii. Z původního Dvojspolku tak vznikl Trojspolek, zavazující své členy k vzájemné pomoci při napadení Francií. Pokud by naproti tomu jedna ze smluvních stran Francii napadla sama, zbývající strany se zavazovaly, že zůstanou neutrální. Roku 1887 si Itálie vyžádala doplnění smlouvy o ustanovení, že v případě rakousko-uherského zásahu na Balkáně bude Itálie na úkor Rakousko-Uherska odškodněna.
V souladu s touto smlouvou vyhlásila Itálie roku 1914 - po útoku Rakousko-Uherska na Srbsko a Německa na Francii - svoji neutralitu. Vzápětí zahájila diplomatická jednání s Rakousko-Uherskem, od něhož za své setrvání v neutralitě požadovala odstoupení jižního Tyrolska, Gorice a Terstu. Rakousko-Uhersko v zásadě souhlasilo, ale Itálie se mezitím dohodla se státy Dohody (Francie, Velká Británie, Rusko), které jí slíbily nejen všechna území požadovaná na Rakousko-Uhersku, ale i další území v Albánii, ve Středomoří (např. ostrov Rhodos) a v Africe. 4. května 1915 tedy Itálie vystoupila z Trojspolku a 23. května vyhlásila válku Rakousko-Uhersku...
Hned v květnu zaútočila italská armáda v Tyrolsku a v Dolomitech. Navzdory své výrazné početní převaze (většina rakousko-uherské armády byla vázána v Haliči proti Rusku a v Srbsku) dokázala pouze obsadit území, která Rakušané dobrovolně vyklidili. Tam, kde se slabé rakouské pohraniční jednotky postavily na odpor, italský vítězný postup rázem skončil...
V květnu 1916 zahájili Rakušané na tyrolské frontě ofenzivu, získali zpět část ztraceného území a poprvé překročili italské hranice. Po dobytí náhorní planiny Sedmi obcí s městy Asiago a Arsiero se v červnu probojovali až na okraj benátské nížiny, vzhledem k nedostatku záloh (odvelených k zastavení nečekané ruské ofenzivy v Haliči) se však stáhli zpět, a zaujali postavení na horských hřebenech severně od Asiaga. A italské jednotky opět „vítězně“ postoupily až k novým rakouským liniím...
Od června 1915 se bojovalo také na Sočské frontě. V jedenácti bitvách se zde Italové pokusili prorazit do Terstu, za cenu obrovských ztrát se jim však podařilo dobýt pouze pohraniční město Gorizii. V říjnu 1917 prolomily rakousko-uherské a německé divize italské linie u města Caporetto (Kobarid), překročily řeku Soču (Isonzo) a během dvou měsíců obsadily téměř bez boje celé Julské a Tridentské Benátsko. Zpočátku spořádaný ústup italské armády se postupně změnil v panický útěk, který se zastavil až na na řece Piavě, kde mezitím vybudovaly obranu dvě francouzské a tři britské divize, povolané narychlo z Francie. V obavě před obklíčením ustoupily italské jednotky rovněž z celé korutanské a dolomitské fronty, vyklidily znovu oblast planiny Sedmi obcí (včetně Asiaga) a zaujaly obranu na linii Monte Pasubio, Monte Zovetto, Monte Grappa, odtud k Piavě a podél jejího toku k Benátskému zálivu. Rakousko-uherská armáda se po dosažení Piavy zakopala na jejím levém břehu, zatímco německé jednotky byly postupně přesunuty zpátky na francouzskou frontu.
Počátkem roku 1918 využilo rakousko-uherské velení zhroucení Ruska a přesunulo do Itálie jednotky z haličské fronty. Díky tomu mohlo v červnu 1918 zahájit ofenzivu hned na třech místech současně – v západním Tyrolsku (průsmyk Tonale), na planině Sedmi obcí a na Piavě (náhorní plošina Montello). Útok na Tonálský průsmyk, jehož hlavním cílem bylo odpoutat pozornost nepřítele, skončil více méně plánovaným neúspěchem krátce po svém zahájení. Útok na planině Sedmi obcí zastavili britští a francouzští vojáci jižně od Asiaga, mimo jiné i proto, že rakousko-uherským dělostřeleckým bateriím došla munice. Montello sice rakousko-uherské jednotky po předchozím překročení rozvodněné Piavy z větší části dobyly, po zhroucení svého týlového zabezpečení se však opět stáhly zpátky na levý břeh. Neúspěch této poslední rakousko-uherské ofenzivy ukázal, že hospodářsky zcela vyčerpaná habsburská monarchie má sice stále ještě relativní dostatek dobře vycvičených a dobře vyzbrojených vojáků, že však již není schopna tyto vojáky nejen zásobit municí, ale dokonce ani obléknout a nakrmit. Tato skutečnost se potvrdila v červenci 1918, kdy rakousko-uherská armáda zaútočila v Albánii a donutila k ústupu francouzské a italské oddíly. Obvyklé nedostatky v zásobování, znásobené ještě epidemií malárie, která způsobila větší ztráty než nepřítel, jí znemožnily tento úspěch využít...
V září 1918 prolomily francouzské a srbské divize na balkánské frontě německé a bulharské linie a Bulharsko 29. září kapitulovalo. Téhož dne vyhlásila československá Národní rada v Paříži vznik samostatného Československa, 6. října vydala prohlášení jihoslovanská Národní rada v Záhřebu, 7. října se ustanovilo samostatné Polsko. Císař Karel – v pozdní snaze zachránit zděděnou říši - vydal 16. října 1918 manifest o přeměně starobylé rakousko-uherské monarchie na spolkový stát, jeho plán však již nikoho nezajímal. Uherský parlament reagoval tím, že 22. října vyzval maďarské vojáky, aby se vrátili domů, bránit celistvost Uherského království. Všichni přirozeně rádi uposlechli, a začali hromadně opouštět italskou frontu...
Po tomto faktickém rozpadu nejen rakousko-uherské armády, ale i rakousko-uherského státu, zahájily 24. října 1918 britské, francouzské a italské jednotky ofenzivu na Piavě a v oblasti Monte Grappa. Na odpor se jim postavily pouze rakouské, české, a zčásti i chorvatské a bosenské pluky, svádějící s nepřátelskou přesilou beznadějné ústupové boje. 30. října obsadily italské jednotky Vittorio Veneto a rakouská fronta se zhroutila. 3. listopadu bylo podepsáno příměří, které mělo vstoupit v platnost 4. listopadu 1918. Zatímco zbylé rakouské jednotky přestaly bojovat již 3. listopadu a snažily se co nejrychleji ustoupit na sever, italské oddíly pokračovaly v bojové činnosti až do následujícího dne, aby se alespoň na konci války mohly pochlubit významnějšími vojenskými úspěchy. Díky tomu se jim podařilo přerušit rakouské ústupové cesty a zajmout takřka 300.000 demoralizovaných rakouských vojáků. Do italské válečné historie tak vešla další slavná vítězná bitva, nazvaná bitvou u Vittorio Veneto...
Mapa italské fronty 1915 - 1918
Zdroje:
Josef Fučík - Piava 1918 (Praha 2001)
Josef Fučík - Osmadvacátníci (Praha 2006)
Josef Fučík - Generál Podhajský (Praha 2009)
Josef Fučík - Soča (Isonzo) 1917 (Praha1999)
Libor Nedorost - Češi v 1. světové válce (Praha 2006)
Read more: https://www.valka.cz/clanek_13924.html#ixzz1GvwCM4H2