Václav Rajek - NĚKOLIK STRÁNEK VOJENSKÉHO DENÍKU (1)
...Ráno 19. září (1917) odchod z Caldonaza na Monte Rover, stoupáme serpentinou do skal, je parný den, slunce praží do nás nemilosrdně; v 5 hodin jsme přišli na horu, kde je citelná zima. V dáli za Vezenou hučí děla. Na Monte Roveru byli Němci mezi námi vesměs povýšeni na šarže. »Češi jsou zrádci,« řekl plukovník, »ti to nesmějí dostat. Při nejbližším útoku půjdou do prvních řad.«
Nám je to jedno, aspoň dříve utečeme. Na Monte Roveru jsme do 26. září. Ráno toho dne jdeme přes Vezenu, poslední rakouskou pevnost (fort), přes Gertele na Larici, kam jsme dorazili v 11 hodin v noci. Táboříme v lese u ohňů a vaříme si rum s vodou, nespíme celou noc, je tu zima. Ráno jdeme dále přes vysoký vrch do údolí Galmazara, sněhové hory se pnou nad námi, citelná zima vane z ledovců, všude samá skála, nikde ani stromu ani trávy. Přicházíme k dobyté forte italské, Portule, kde stojí pomník Karla I. Dále vede cesta pustinou po horách, dole bezedná propast, pod námi cesta a stráně granáty rozryté, podél cesty koňské zdechliny. Ve 3 hodiny odpol. přišli jsme do Val di Galmazara, krásného údolí. Nad námi vysoká skála Monte Zebio a Monte Zingarella, dole v rokli leží tisíce centů železa z granátů a šrapnelů. Proti údolí rozbité italské pohraniční kasárny. U kasáren hřbitov padlých rakouských vojínů, vesměs Čechů a Bosňáků od 2. bosenského pluku. Táboříme pod skalami, každou chvíli hvízdne granát nebo šrapnel přes naše hlavy a zapadne do rokle. Dnes 28, září jsem poslán s Hrádkem do Gertele pro poštu, kde jsou Češi od 19. divise. Tam jsme se napili tak pořádně, že jsme se teprve k půlnoci dostali k pluku, kde bylo všechno vzhůru, neboť jdeme do fronty na Monte Zingarellu. Dne 22. října začala ofensiva. Italská fronta je prolomena u Tolmína, Italové ustupují k Tagliamentu. Na Galmazara padá sníh. 1.listopadu útok na Assiago. Těžká děla chrlí oheň do městečka ve dne i v noci, mnoho vojska, hlavně Maďarů a Němců, táhne tím směrem. Setník Mareš poslal mne 8. istopadu s Hrádkem na Monte Rover. Vzali jsme si tři litry rumu s sebou, na Monte Roveru jsme zalezli do baráku a zůstali jsme tam tři dny, až bylo po útoku na Assiago. Jsme rádi, že jsme se vyhnuli práci, o kterou nestojíme. Teprve 10. listopadu vzali jsme poštu a jdeme pomalu na Galmazaru. Padá sníh, císařští myslivci jdou k Assiagu a cestou potkáváme celé pluky zajatých Italů. Za tmavé noci došli jsme na Galmazaru, ale pluk byl pryč, postoupil zatím směrem na Kolombaro. Hledáme aspoň plukovní trén a šťastně jsme jej našli v údolí pod Kolombaro, kde mají maďarští důstojníci dívky kuchařky. Vzácná to věc spatřiti v té pustině ženu! Ty jsou asi ubohé, že jdou s Maďary. 16. listopadu Italové ustupují směrem na Campo di Mulo. náš pluk postupuje za nimi. Jdeme v noci. na cestu není vidět, místy se leze po zemi, tma je jako v sudě, lezeme po skalách, sníh studí do rukou a kolenou; ráno jsme přišli do Campo di Mulo, kde jsou italské baráky. Všude podél cesty plno válečného materiálu, který tu nechali Italové, táhnouce směrem na Mandriele již po pěkné silnici, podél níž se válejí hromady střeliva a ručních italských granátů. V Mandriele nás ubytovali v italských barácích. Na Monte Melete zuří boj, jsou tam maďarské pluky, zítra tam máme jiti my. Dne 27. listopadu se připravujeme na útok, ale v noci jsem poslán do Galmazara k reservnímu trénu s rozkazem. Jdu sám tichou nocí, v 10 hodin jsem přišel do Galmazara, hoši jsou tam veselí, hodují, piji s nimi víno až do rána. Ve 4 hod. ráno vracím se do Mandriele. Od Monte Melety slyšeti je kanonádu. 29. listopadu dán rozkaz k pochodu proti Monte Melete, bubnová palba, sto děl chrlí oheň do italských zákopů. Důstojníci mají poradu u štábu, čekáme, až skončí dělostřelba, od rámusu jsme již celí zpitomělí. Dnes v noci bude asi podniknut útok na bodáky. Mráz běží po těle, jako bych již cítil ten bodák v prsou. Kolik dní trvá již kanonáda. K ránu dán rozkaz k útoku. Byly čtyři hodiny ráno dne 5. prosince. S hrozným řevem žene se vše vpřed, drápeme se po skalách, Italové střílejí do nás, ranění naříkají v jednom chumlu, za námi strojní pušky a u nich Maďaři. Jakmile bychom chtěli couvat, dají do nás zezadu oheň, nic plátno, musíme kupředu! Konečně jsou první řady nahoře v prvních italských zákopech. V 8 hodin ráno Monte Meletta dobyta, tisíce zajatých Italů jde dozadu. Mnoho nás padlo. Mrtvoly leží po skalách, pod skalním balvanem leží dva italští vojáci, drží se okolo krku, mladíci, asi bratří, ale oba mrtví. Nám padl šikovatel Sandner, milý hoch. . . Ležíme jen tak na sněhu, ale mnohý spí jako v posteli únavou, nespali jsme 4 dny. Maďaři jdou vpřed, 35. a> 75. pluk dány dozadu do zálohy na odpočinek — zasloužený. Zajatí Italové jdou do Tridentu. V noci 7. prosince házejí na nás italská letadla bomby; přišla zpráva, že s Ruskem uzavřen mír. 11. prosince jsme v údolí Val di Capra, sněhu přes metr vysoko, táboříme u lesa na planině, odhazujeme sníh, abychom si mohli ustlati na chvojí z lesa. Po silnici k Tose jede dělostřelectvo (305 cm), připravuje se útok na Basano a Col di Rosso. Mrzne, až kosti praštějí, za nos se nikdo nesmí vzíti, neboť by mu zůstal v ruce a pak si ho už zpátky nenasadí — taková zima! Na Boží hod dostali Němci medaile za Monte Meletu, Češi nic. Nám je milejší litr rumu, ten aspoň zahřeje a pohne srdcem. Ráno 26. prosince padá sníh, jdu do Campo di Mulo. Podle cesty leží zcepenělí koně, ale celí ořezaní, maso z nich pryč, je hladu až příliš, i na zcíplé koně došlo, hoši vaří guláš a je dobrý. Jen kdyby ho bylo! Poslední den v roce. Od rána sněží. Studený vítr fičí od hor. Dostali jsme 20 sportek, kartáček na zuby (a my jsme se již měsíc nemyli), abychom si neodřeli krásu, kartáč na vlasy, zase zbytečnost, neb se vůbec nečešeme, každý je jako Indián, dále čtyři balíčky tabáku, zrcátko a litr rumu. To je to hlavní, ten nás drží, bez rumu bychom ten rok sotva skončili... Alois Žipek - DOMOV ZA VÁLKY IV.